Humor a pokora

v křesťanském životě

z knihy Spiritualita zdola , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Spiritualita zdola je jen jiným výrazem pro cestu pokory, jak ji popisovali dávní mniši. Rozumíme-li pokorou (v souladu se svatým Benediktem a tradicí, z níž čerpá) především postoj náboženský, pak s ní jistě nebudeme spojovat asociace negativní jako např. „hrbit se“, plazit se...

Podstatným rysem pokory je to, že je klidná a že humorně zachází jak se skutečností svou, tak i se skutečností světa. Ale pokora popisuje i cestu ztroskotání, cestu od nulového bodu (kde se náš život jakoby rozpadá), čímž nás otvírá pro Boha. Jestliže se smíříme s tím, že cesta pokory je naší cestou k němu, neměli bychom neustále bojovat proti své přirozenosti...

Právě ztroskotání vlastních snah o stav klidné vyrovnanosti a bezpečí, sebedůvěry a síly, nás může otevřít pro pravého Boha a může nás učinit lidštějšími. Smíříme-li se s tím, že jsme prostě poraněné citlivé děti, které potřebují lásku, které jsou závislé na chvále a haně, budeme lidštější, než kdybychom vlastní silou znecitlivěli a byli sebejistí. Pak budeme schopni ryzejších vztahů, než kdybychom zpracovali všechna svá poranění. Budeme chápat víc o Bohu, než kdybychom dosáhli ideálu, o který jsme usilovali…

Spiritualita řízená pokorou nevede k člověku, který by se činil záměrně bezvýznamný, který se omlouvá za to, že je vůbec na světě. Mnohem spíše nás pokora povede k vnitřní pravdivosti, k oproštěnosti a humoru. V humoru vězí tušení toho, že v nás smí být všechno, že jsme vzati ze země...

Zatímco se humor smiřuje s realitou, a tím ji proměňuje, může pro nás být idealismus únikem před naší skutečností. Protože nejsme takoví, jací bychom rádi byli, unikáme do vysokých ideálů, rozvíjíme teorie duchovního života, které nemají s všední realitou nic společného…

Nikoliv náhodou vedou všechny duchovní nauky Východu i Západu k pokoře. Uznání našeho lidství není jen podmínkou opravdové lidské existence, nýbrž i předpokladem skutečného zakoušení Boha. … Proto jsou to právě mystikové, kdo volají po pokoře…

Dar Boží milosti můžeme přijmout jen tehdy, budeme-li si vědomi svého vlastního lidství. Není tedy nikterak přehnané, mluví-li o pokoře právě lidé, kteří na duchovní cestě už daleko pokročili. Zakusili, že se mohou blížit Bohu jen jako pokorní…