Drahé kameny

Zuj své opánky

z knihy Krásný žebrák , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jeruzalém. Modlila jsem se u Svatého hrobu – konečně bylo ticho! Tedy relativně vůči běžnému „poutnickému provozu“. Pak jsem šla ke Golgotě, do pravoslavné části baziliky, před oltář postavený nad kamenem, na němž byl Kristův kříž. Někteří poutníci se dívali na „to místo, kde se to stalo“ zpovzdálí, jiní se přiblížili, zapózovali a nechali se vyfotit, další se zařadili do dlouhé fronty pro ty, kteří se chtěli poklonit, uctít svaté místo a velebit Boha.

Moji pozornost upoutala asi sedmdesátiletá žena stojící ve frontě. Její modlitba se zdála prostupovat celý chrám jako vůně kadidla. Byla to prostá žena s barevným šátkem na hlavě, asi odněkud z Východu. Nemohla jsem z ní spustit oči. Při čekání v řadě jí napětím plály oči, viděla jsem, jak se její ústa neslyšně pohybovala, vzhlížela k oltáři, zavřela oči, modlila se a potom znovu. Konečně stála u oltáře a poklekla, aby mohla uctít kámen pod ním. Pozorovala jsem, jak ono svaté místo s velikou láskou a soustředěností políbila a pak odešla. O několik minut později se zase zařadila, aby mohla znovu udělat totéž! A potom potřetí, počtvrté… Z její vytrvalosti, horlivosti a odvahy vyzařovala opravdová láska.

Cestou ven jsem ji potkala znovu. Plakala a upřeně se dívala na baziliku. Očividně nechtěla jít pryč. Kolem ní byli členové její skupiny, kteří se jí vysvětlovali, že je čekají další body programu, ona se však neustále od skupiny oddělovala, aby se znovu a znovu podívala na Boží hrob. Slzy, které jí tekly po tvářích zářily jako drahé kameny, a jako by rozpouštěly moje kamenné srdce.

Při pohledu na to, jak je přemožena láskou k tomuto místu, jsem si uvědomila, jak jsem lhostejná a vlažná. Toužím a prahnu opravdu po Hospodinových síních?

S jakým přístupem vlastně vstupujeme na svatá místa – do svatyně Boží přítomnosti? Tak snadno podléháme svým „zvyklostem“, že zapomínáme, že vstupujeme na svatou půdu: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“ (Ex 3,5). Jaké opánky dnes sundaváme ze svých nohou, když vstupujeme do kostela? Ráda myslím na to, že boty znamenají jednak naše bohatství – v době života Mojžíše, který byl adoptován faraonovou dcerou, byly sandály znakem bohatství – a jednak naši bezpečnost, přirozenou ochranu, která je nutná pro život v každodenní realitě.

Kostel, chrám nebo kaple jsou svatými místy, protože byly zasvěceny Bohu – patří Jemu. Jsou to místa zvláště vyhrazená. Máte doma speciální místo určené k modlitbě? Když stavíme nebo se stěhujeme do nového domu či bytu, nezapomínáme Pánu vyhradit prostor?

Svěcená voda u vstupu do kostela nám dává možnost znamením kříže oživit milost křtu. Obnovujeme křestní sliby a pozvedáme duši k věcem Božím, které vidíme jen očima víry. Znamením kříže „zouváme“ to, co je součástí našeho života – všechny trampoty, starosti, radosti, bolesti, a vstupujeme do Jeho přítomnosti.

On je přítomen. Vstupuji do kostela, abych ho viděla a nechala ho dívat se na sebe. Je přítomen v krásném románském kostelíku stejně jako na hlučném poutním místě, jako je třeba bazilika Svatého Petra v Římě, kde se setkávají turisté, křesťané, muslimové i nevěřící. Je přítomen v zaprášeném opuštěném kostele, prázdné kapli, v zanedbaném starém svatostánku. Je přítomen a očekává nás.

„Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům“ (Žl 69,10). Některé ženy tráví hodiny a hodiny poklízením, čištěním a zkrášlováním farního kostela. Připomínají mi prorokyni Annu, která poté co ovdověla, neopouštěla chrám. Celý její život byl zaměřen na den, kdy její oči uzří Toho, jehož ohlašovali proroci.

Velmi se mi líbí, s jakou důstojností a úctou vstupují někteří věřící afrického nebo indického původu do kostela. Z jejich postoje je vidět, jak prožívají Boží přítomnost. Když jsem bydlela ve Spojených státech, přišlo mi hezké, jak se zdejší křesťané oblečou na mši „do nedělního“. Tato gesta mi pomáhají znovu si uvědomit Boží přítomnost a toužit Boha oslavovat také konkrétním chováním – jít do kostela slušně oblečená, chovat se uctivě, vypnout svůj mobil, aby Bůh byl opravdu na prvním místě, nejíst uvnitř, mluvit tiše, chovat se důstojně…

Ten den, kdy jsem viděla, jak ta drobná paní pláče láskou ke svatému místu, bylo moje srdce chladné a odtažité. Vrátila jsem se ještě dovnitř a snažila se modlit. Ale upřímně řečeno, vůbec jse se nemohla na modlitbu soustředit. V jednu chvíli jsem si všimla etiopské ženy, která obcházela celý chrám a políbila tu sloup, tu kámen... Musela měřit tak metr padesát, víc ne. Šátek, který si na sebe vzala při vstupu do kostela, byl bílý a celou ji zahaloval. Bez jakéhokoliv studu se vždy pokřižovala, políbila to které místo a tak pokračovala.

Záviděla jsem jí její odvahu a prostotu, vnitřní svobodu a lásku patrnou z jejích gest. Rozhodla jsem se, že ji napodobím. Začala jsem dělat přesně to, co ona. Šla jsem za ní a líbala přesně ta místa, které políbila ona (naprosto s vámi souhlasím, je to trochu směšné). Moje srdce jako by roztálo a zaplavila mě hluboká radost. K tomu, abychom milovali, není třeba moc přemýšlení! Tato prostá gesta mi pomohla najít cestu k mému srdci. Jak říkala svatá Terezie z Avily:

„Modlit se neznamená hodně myslet, ale hodně milovat.“

Já však pro velikou tvou milost smím vstoupit do tvého domu. (Žl 5,8)