Dej, co máš

z knihy Co Bůh šeptá maminkám , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Teď už se mi to tolik nestává, protože děti mi už trochu povyrostly, ale když ještě byly malé, dost mě to trápilo. Snažila jsem se vždycky v neděli sbalit všechny důležité propriety, které tak člověk potřebuje, když jde na dopoledne někam s dětmi. Hlavně jídlo a pití, nějakou tu hračku, náhradní oblečení a velkou zásobu trpělivosti a odhodlání. To všechno sbalit přehledně do kočárku, včas vstát – to raději dřív, protože vždycky se něco neočekávaného semele, a s předstihem vyrazit. Jít s dětmi v neděli na shromáždění je fyzicky i psychicky náročná práce. Většinu času člověk stejně stráví někde na chodbě, snaží se zabavit děti, aby se nenudily anebo příliš neřádily. Z kázání jsem v podstatě neslyšela nic, občas jsem s někým mohla prohodit pár slov. Samozřejmě, že nás takhle bylo víc matek, co jsme po chodbě vláčely nebo honily svá robátka. Jasně, že nejvíc jsme si tedy povídaly mezi sebou. Ale protože jsme všechny byly ve stejné situaci, těžko jsme si mohly říci něco nového, povzbudivého, obohacujícího nebo k zamyšlení. Zase jen ty plenky, slevy, zoubky, stoličky, první obraty, krůčky a slovíčka našich dětí.

Když se sejdeme jako maminky v soukromém prostředí nebo venku na pískovišti, je to pohodlnější. Nemusíme děťátka tak držet zkrátka, nečekáme, že půjde o něco víc než o popovídání nebo kratičkou modlitbu, nejsme pak zklamané, že vlastně nevíme, proč jsme se na to shromáždění tak hnaly. Nebylo by lepší zůstat doma?

Jednou jsem se o svých myšlenkách zmínila jedné starší ženě ve sboru. Vyprávěla jsem jí, jak jsme ráno vždycky nervózní, abychom přišli včas, někdy se pohádáme s mužem, pak ten neplodný čas během shromáždění a cesta domů, potom nestíhám s obědem, má to vůbec cenu? Nebylo by lepší být prostě v klidu s dětmi doma, občas se vystřídat s mužem a počkat, až mimina povyrostou? Ta dobrá žena se úplně zhrozila.

„To přece nemyslíš vážně? Copak si neuvědomuješ, jak moc to pro nás znamená, že tady můžeme pravidelně vídat vás krásné maminky s těmi vašimi rozkošnými dětmi? Jak nás to motivuje k modlitbám za vás? My starší ženy potřebujeme pozorovat vaši svěžest, vaši moudrost a radostnost. Jste pro nás povzbuzením, že to, co my jsme nezvládly, to, v čem jsme třeba zklamaly při výchově dětí a v rodině vůbec, to vy mladé maminky dokážete.“ Žasla jsem nad jejím rozohněním. Ale ještě to nebylo všechno. „Taky máte zodpovědnost. Jste totiž jako mladé matky vzorem pro svobodné dívky. Na vás dost záleží, jestli zatouží mít rodinu. Jinde kolem sebe moc povzbuzujících příkladů neuvidí.“ Zamyslela se a pak docela tichým hlasem řekla: „Někdy si můžeš myslet, že nic nemáš. Ale dej, co máš. Pro někoho to může znamenat víc, než bys myslela.“

Dej, co máš. Pro někoho to může znamenat víc, než bys myslela. To mě docela šokovalo. Nemyslela jsem, že jen má přítomnost může mít pro někoho nějaký význam. Ale pak se mi začaly vybavovat různé drobné vzpomínky: Jak dojatě děkoval ten student vysoké školy, co čekal u nás v kuchyni na nějakou konzultaci s mým mužem. Nabídla jsem mu během rozhovoru, jestli si nechce vylízat mísu od těsta. Teprve pak jsem se lekla, že je to trapas, to se přece nedělá, jenomže buchtu jsem teprve strkala do trouby, a tak jsem nabídla, co jsem zrovna měla. Nebo jednou u nás musela přespat jedna dívka, protože jí ujel vlak a už se nemohla nijak v noci dostat domů. Ráno jsem jí s s sebou dala do školy svačinu a přišlo mi to jako něco úplně normálního, co nezaslouží nějaké zvláštní pozornosti. A víte co? Ona se rozplakala. Její maminka jí svačinu nikdy nepřipravovala. Buď na to úplně zapomněla, nebo jí dala peníze, ať si něco koupí. A tahle dospělá dívka plakala dojetím nad chlebem se sýrem sbaleným do ubrousku. Anebo jedna stará babička v naší ulici chodí ven o holi na svou pravidelnou procházku schválně určité dny v určitou hodinu, aby nás (tedy mě a moje dcerky) potkávala. Strašně ji totiž těší, když může chvilku poslouchat vyprávění našich holčiček. Tvrdí, že pak má lepší náladu a nohy ji tolik nebolí. Já se snažím nevycházet pozdě.

Jak řekla ta stará dáma: Dej, co máš. Pro někoho to může být víc, než bys myslela.