Sekce: Knihovna

Církev přítomná ve světě

z knihy Učení II. vatikánského kocilu , vydal(o): nakladatelství Paulínky

Krátké dějiny koncilu (str. 5-6)

28. října 1958 se následníkem Pia XII. stal kardinál Roncalli, který přijal jméno Jan XXIII. Novému papeži bylo 77 let a předpokládalo se, že je to papež na přechodnou dobu. Avšak už za tři měsíce po svém zvolení oznámil k všeobecnému překvapení svůj úmysl svolat nový koncil. Rozhodl se tak sám, spokojil se s tím, že o několik dní později o tom informoval jednoho ze svých hlavních spolupracovníků, kardinála Tartiniho.

Ale přáním Jana XXIII. nebylo pouze pokračovat v díle I. vatikánského koncilu, který v roce 1870 tragicky přerušila válka. Problémy církve a světa se za téměř celé jedno století značně změnily, on si přál nový koncil. A tak 14. července 1959 rozhodl, že tento koncil se bude nazývat “II. vatikánský koncil”.

Jan XXIII. neměl moc přesnou představu o samotném obsahu tohoto koncilu, ale dvě otázky mu připadaly podstatné. Na jedné straně přizpůsobení “aggiornamento” (zdnešnění) církve a apoštolátu prudce se měnícímu světu a na druhé straně návrat k jednotě křesťanů. Duch otevřenosti mu připadal podstatný. Doba odsuzování skončila.

Bylo třeba, aby církev díky tomuto novému koncilu nalezla nový způsob vyjadřování přizpůsobený světu, ve kterém žije a v němž má přinášet svědectví.


Některá témata koncilu:





Církev přítomná ve světě (str. 29-36)

Konstituce Gaudium et spes (Radost a naděje, dlouho nesla název ”schéma 13”) je velmi významným dokumentem, který při přípravě koncilu vůbec nebyl plánován.

S plným souhlasem Jana XXIII. mnozí biskupové už od prvních koncilních setkání usoudili, že se církev nemá uzavírat sama v sobě, ale že se má otevřít okolnímu světu, v němž žije. Odborníci proto na jejich žádost okamžitě započali s projektem, o kterém koncilní otcové dlouze diskutovali a dlouho na něm pracovali. Tento krásný text nakonec biskupové odhlasovali téměř jednomyslně (2309 hlasů pro, 75 proti, 7 se zdrželo) a Pavel VI. jej vyhlásil 7. prosince 1965, v předvečer ukončení koncilu. Celá konstituce pojednává o důležitých problémech současného světa, aby ukázala, jak jsou přítomny v životě církve. Plně tak odpovídá tomu, co měl na mysli Jan XXIII., když svolal koncil: zavést dialog mezi církví a dnešním světem.





Pohlížet na svět s láskou

Církev tvoří lidé žijící ve světě a po příkladu svého zakladatele Ježíše Krista křesťané a církev nemohou žít v uzavřenosti sami pro sebe a o svět se nezajímat. První řádky tohoto textu výrazně podtrhují tuto perspektivu otevřenosti vůči světu: “Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu” (Gaudium et spes, 1).

Byl to velmi šťastný nový postoj. Až do II. vatikánského koncilu platilo, že když se sešli biskupové, zajímali se téměř výhradně o problémy církve, a když výjimečně mluvili o světě, bylo to proto, aby odhalili jeho hříchy a nedostatky. Zde je tomu právě naopak: otevřenost světu je na prvním místě a perspektiva je rozhodně optimistická.

Tak optimistická, že někteří měli za to, že se za ní skrývá jistá naivita koncilních otců. Avšak byl-li koncil skutečně velmi optimistický, bylo tomu tak prostě proto, že napodoboval postoj samotného Boha, který na lidi a na svět pohlíží vždycky “s láskou”. Tento optimismus nebyl zdaleka prostoduchý a naivní: koncilní otcové, jak uvidíme dále, bez váhání důrazně odhalí negativní, špatné a zvrácené aspekty našeho moderního světa.





“Znamení doby

“Aby církev splnila tento úkol,” tvrdí koncilní otcové, ”musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah” (Gaudium et spes, 4).

Když takto začala církev naslouchat světu, konstatuje zároveň, že došlo k úžasným změnám a že tento pokrok vyvolává “nemalé nesnáze”. Svět totiž nikdy neoplýval takovým bohatstvím, takovými možnostmi a takovým ekonomickým potenciálem. A přece značná část obyvatel země je ještě sužována hladem, nespravedlností a bídou. Mnoho lidí neumí číst ani psát. A kromě toho nelze podceňovat stále přítomné riziko válek s nepředvídatelnými důsledky.

Pod vlivem tak složité situace je pro mnoho našich současníků těžké rozpoznat hodnoty, které by jim mohly pomoci žít a moudře využívat pozoruhodných objevů vědy a často neslýchaného pokroku techniky.





Porušená harmonie

Podle koncilu je třeba hledat příčiny těchto nesnází v samotném srdci člověka. Ten, poznamenán hříchem, má totiž často sklon k špatnému prožívání svobody, kterou zneužil tím, že “povstal proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha... Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, rozrušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jiným lidem a všem stvořeným věcem... Navíc člověk vidí, že sám není schopen nápor zla doopravdy přemoci, takže se každý cítí jakoby spoután řetězy. Sám Pán však přišel, aby člověka osvobodil a posílil tím, že ho vnitřně obnovil, a vyhnal ‘knížete tohoto světa’ (srv. Jan 12,31), který ho držel v otroctví hříchu” (Gaudium et spes, 13).





Církev ve službě člověka

Tento plán osvobození člověka přijala církev za svůj už při svém založení. Koncil byl tedy dokonale věrný evangeliu, když ve zvlášť tíživé době nabídl všem lidem poselství naděje. Stejně tak byl věrný Ježíšovu učení, když vyzval všechny věřící, aby se více zajímali o tento svět, který jim náleží a do něhož jsou zasazeni. Jen tak mohou být oním “kvasem těsta”, o němž mluví evangelium.





Několik zvlášť důležitých bodů


V této perspektivě zdůrazňuje koncil několik bodů, které mu připadají důležité.

- Potvrzuje, že církev je důvěrně spojena s lidským rodem. Všechny radosti, naděje, smutky a úzkosti lidí mají nacházet ozvěnu v srdci Kristových učedníků.

- Konstatuje, že uprostřed úžasných změn, jež zmítají tímto světem, si mnozí lidé kladou otázky. Ptají se, jaký význam má bolest, zlo, smrt, co je po smrti, jaký smysl má život člověka a jeho usilování. A koncil připomíná, jaké odpovědi na tyto otázky má církev.

- Zdůrazňuje důstojnost lidské osoby, kterou Bůh stvořil ke “svému obrazu”. Člověk je svázán se svými bratry a navíc je povolán ke svazku s Bohem.

- Velmi jasnozřivě přistupuje k problému ateismu a ukazuje, že církev, třebaže ateismus naprosto odmítá, je připravena vést s ateisty “poctivý a rozumný dialog”. Mimochodem připomíná, že věřící mají čestně uznat, že za rozvoj ateismu mohou mít částečnou odpovědnost, pokud nemluví vždycky dobře o Bohu či pokud svým způsobem života dávají špatný příklad.

- Potvrzuje, že máme vždycky uznávat základní rovnost lidí. Je jisté, že všichni nemají stejnou sílu fyzickou, intelektuální či morální. Ale všichni mají tentýž božský úděl, tutéž důstojnost. Je třeba odstranit jakoukoliv diskriminaci (založenou na pohlaví, rase, náboženství apod.) a rovněž je třeba, aby lidé dospěli k spravedlivějším a lidštějším životním podmínkám. Každý má mít možnost rozvíjet své schopnosti, vzít na sebe odpovědnost, účastnit se života společnosti.

- Vysvětluje, čím může církev lidem pomoci. Církev neusiluje o žádnou pozemskou nadvládu. Od svého zakladatele nedostala žádné politické, ekonomické či sociální poslání. Její cíl je náboženský, duchovní. Dává se lidem do služby. Nikoliv tím, že by přinášela přímo technická, politická či ekonomická řešení jejich problémů, což je úkolem různých legitimních ekonomických, sociálních a politických institucí, ale tím, že připomíná základní morální požadavky života ve společnosti, a tím, že pomáhá křesťanům splnit jejich pozemský úkol ve službách lidstvu.





Pět naléhavých problémů

Nakonec projednává pět určitých problémů, které považuje za “nejnaléhavější”.

- Problém rodiny, jejíž pouta je třeba posílit. (Mimochodem je třeba připomenout, že koncil se nevyslovil o prostředcích plánování rodičovství. Pavel VI. požádal, aby péči o tuto otázku nechal koncil na něm. Dal ji k prostudování komisi složené z kompetentních osobností. V roce 1968 se pak papež vyjádřil encyklikou Humanae vitae, v níž se vyslovil proti umělým prostředkům kontroly porodnosti).

- Koncil pak přistoupil k problému kultury. Je důležité, aby každý k ní měl přístup, protože člověku umožňuje růst a rozvíjet se. Ale “má přispívat k všestranné dokonalosti lidské osoby, k dobru jednotlivých společenství a celé lidské společnosti” (Gaudium et spes, 59). Je zřejmé, že věřící mají v této oblasti co říci.

- Třetí téma: hospodářskospolečenský život. Koncil zdůrazňuje především tento bod: “Člověk je původcem, středem i cílem veškerého hospodářsko- společenského života”. Jinak řečeno, nutný hospodářský vývoj má být ve službách člověka. Nestačí tedy zvyšovat produkci, ale je třeba dát lidem důstojnější, spravedlivější život. Koncil dává přesná doporučení: povinnost podporovat chudé a pomáhat rozvojovým zemím; povinnost vytvářet sociální instituce, které by lidem dávaly jistotu; usměrnění soukromých investic k uspokojení naléhavých potřeb země a lidstva; povinnost veřejné moci bránit zneužívání soukromého majetku a někdy dokonce převést soukromý majetek do veřejné správy.

- Čtvrtý problém: politický život. Koncil vyzdvihuje nutnost spravedlivé politické autority a povinnost občanů ji poslouchat. Znovu zdůrazňuje svobodu a hodnotu vlastenectví a uznává, že křesťané mohou mít různé politické názory.

- V páté části nakonec koncil hovoří o mezinárodním životě. Zdůrazňuje, že je nutné respektovat práva národů. Použití jaderných zbraní odsuzuje jako zločin, závody ve zbrojení odhaluje jako ”nejbolestnější ránu lidstva” a od všech vyžaduje, aby jednali ve prospěch míru tím, že změní smýšlení, budou podporovat mezinárodní instituce a rozvíjet mezinárodní spolupráci.





Stále velmi aktuální text


Některé aspekty analýzy z Gaudium et spes jsou dnes překonány. Ale principy, které potvrdili koncilní otcové, jsou stále – a možná víc než kdy jindy – aktuální.

Poselství konstituce Gaudium et spes je stále aktuální především proto, že vyzdvihuje důležitost takových principů, jako je úcta ke svobodě a důstojnosti člověka či důležitost spravedlivého rozdělení hmotných statků mezi všemi lidmi. Tyto principy jsou dnes příliš často zlehčovány. Toto poselství je aktuální také proto, že k obrazu Božímu a bez jakékoli naivity či slabosti vůči zlu a hříchu je důkazem základní naděje a optimismu, kterých by se Ježíšovi učedníci neměli nikdy zříci.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úcta ke svobodě člověka a k jeho důstojnosti