6. kapitola, Vzájemné působení mezi teologií a filozofií

(Věda víry a požadavky filozofického rozumu; Různá filozofická stanoviska)

z knihy O vztahu víry a rozumu , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském

Teze: Pro dva metodologické principy teologie, auditus a intellectus fidei (naslouchání a porozumění víře) poskytuje filozofie důležitou službu.

Dokument připomíná dva metodologické principy, pomocí kterých se utváří teologie jako věda víry: auditus fidei a intellectus fidei. První z obou ji uvádí do obsahů zjevení, pomocí druhého respektuje požadavky lidského myšlení. Přípravnou službu na auditus fidei poskytuje filozofie teologii bádáním v struktuře poznání, osobního sdělování a o různých formách a funkcích řeči. Intellectus fidei se v rámci božské pravdy zabývá jednak logickými a pojmovými strukturami výpovědí, jednak ukazuje jejich význam pro spásu.

Fundamentální, dogmatická i morální teologie si musí posloužit odpovídající filozofickou výzbrojí, poskytující všeobecně přijatelné a přesvědčivé výrazy a pojmy. Částečně je sice pravda, že by si současná teologie měla posloužit spíše jinými formami poznání, jako historií, přírodními vědami, tradičními formami moudrosti a upustit od přesvědčení o univerzální ceně filozofického dědictví, přijatého církví. Pro zdůraznění všeobecné platnosti víry je však kritická filozofická reflexe nutná, vždyť usiluje o všeobecnou platnost a rozpoznává v rozmanitých kulturách ne co si lidé myslí, ale co je pravda.

Člověk je dítě i otec kultury, s kterou je svázán. Přijmout víru nevyžaduje vzdát se své kulturní totožnosti, protože pokřtěný lid je schopen přijmout do sebe kteroukoliv kulturu. Z toho plyne, že žádná kultura nemůže být povýšena na poslední kriterium pravdivosti zjevení. Ze skutečnosti, že se evangelizace nejprve setkala s řeckou kulturou, naprosto neplyne, že by byly vyloučeny jiné cesty sbližování evangelia se světem kultury.

V současnosti je aktuální styk s kulturami orientu, zejména v Indií. Křesťané, nejen indičtí, mají za úkol přijmout z tamního duchovního odkazu prvky, slučitelné s jejich vírou, a tak ji obohatit. Přitom musí respektovat řadu kriterií: univerzalitu lidského ducha, jehož základní potřeby jsou ve všech kulturách totožné; věrnost vůči hodnotám, které církev získala inkulturací do řecko-latinského myšlení; nezaměňování legitimního nároku indického myšlení na zvláštnost a originalitu za představu, že se kulturní tradice musí opouzdřit ve své odlišnosti. Podobné platí o Číně, Japonsku a Africe.

(Různá filozofická stanoviska) V tomto úseku se dokument vrací k Tomáši Aq. se zajímavou poznámkou: když magisterium hodnotí Aquinata jako vzor teologického studia, nechce zaujmout stanovisko k filozofickým otázkám ve vlastním smyslu ani uložit souhlas k určitým pojetím, nýbrž ukázat, že Tomáš je autentickým vzorem pro každého hledače pravdy. Uměl obhajovat radikálně nové, co zjevení přineslo, aniž by ponížil typickou cestu rozumu.

Shrnutí: Pro dva metodologické principy teologie, auditus a intellectus fidei, poskytuje filozofie teologii důležitou službu.