Kříž v sobě má něco děsivého. Byl to ten nejhroznější způsob popravy, který znala antika. Přihlížet tomu, že nejčistší z lidí, ten, který byl více než člověkem, byl popraven tak hrozným způsobem, může zpočátku vyvolat strach z nás samých.

Není to však jenom děs, který můžeme zakoušet při pohledu na kříž. Z kříže na nás totiž nepohlíží nějaký ztroskotanec či zoufalec. Shlíží na nás dobrota samého Boha, který se vydává do našich rukou, který je nám vydán a nese s námi všechny krize dějin.

Lidé se dnes ptají, jak můžeme po Osvětimi ještě mluvit o Bohu a zabývat se teologií. Řekl bych, že kříž zahrnuje i hrůzy Osvětimi. Bůh je ukřižován a říká nám, že tento zdánlivě tak slabý Bůh je nepochopitelně odpouštějící a ve své zdánlivé nepřítomnosti silnější.

***

Zpracováno podle knihy: 365 dní s Benediktem XVI., kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.