Dokud se nesmířím se svými vlastními slabostmi,
nebudu se moci opravdu rozvíjet
Dokud se nesmířím s tím, že jsem
směsicí světla i stínů,
kvalit i nedostatků,
zralosti i nezralosti,
lásky i nenávisti,
dokud neuznám, že jsme všichni dětmi jednoho otce,
dokud nepřestanu rozdělovat svět
na „nepřátele“ („ty špatné“) a na „přátele“ (ty „dobré“),
nepřestanu kolem sebe stavět bariéry
a šířit kolem sebe předsudky.
Nebudu se tak moci opravdu rozvíjet.
Když ale připustím,
že mám slabosti i chyby,
ale že je mi zároveň odpuštěno,
mohu postupovat k vnitřní svobodě
a k opravdové lásce.
Jen tak se mohu smířit
nejen se svými nedostatky a slabostmi,
ale i s nedostatky a slabostmi ostatních.
I oni totiž našli u Boha odpuštění
a mohou se tak rozvíjet ke svobodě a lásce.
Tak snadno si všimneme nedokonalosti druhých,
namísto, abychom zdůraznili, co je v nich dobrého
Když totiž škatulkujeme lidi,
odpíráme jim tak možnost růstu.
Ježíš nám říká, abychom nesoudili a neodsuzovali.
Když soudíme, je to často proto,
že v sobě máme něco,
kvůli čemu se cítíme vinní
a co nechceme sami vidět nebo ukazovat jiným.
Je snazší mluvit a vycházet ze svých zranění
než ze svého středu, v němž je přítomen Ježíš.
Tak snadno si všimneme nedokonalosti druhých,
namísto, abychom zdůraznili všechno to, co je v nich dobrého.
Pro zlo, které vidíme mimo sebe a s nímž bojujeme,
si nevšímáme zla, které přebývá v nás samotných.
Všichni jsme smrtelní a křehcí,
ale všichni jsme rovněž vzácní a jedineční
Nemůžeme druhé přijmout takové, jací jsou,
a odpustit jim, pokud neobjevíme,
že Bůh i nás opravdu bere takové, jací jsme,
a že nám odpouští.
Je to hluboká zkušenost vědět,
že jsme Bohem milováni a podporováni
se všemi svými ranami a s celou svou malostí.
Všichni jsme smrtelní a křehcí,
ale všichni jsme rovněž vzácní a jedineční;
všichni můžeme postupovat k větší svobodě.
