"Vy v redakci církevního časopisu si můžete lebedit, protože jste obklopena slušnými lidmi", napsal mi v reakci na moji minulou úvahu jeden ze čtenářů, a ve svém e-mailu se mě snaží konkrétními argumenty uvést do reality, abych nepřehlédla, že je něco shnilého ve státě "dánském".

Obklopena slušnými lidmi skutečně jsem, ale není to tím, že bych seděla v církevní redakci. Té pouze v domluvených termínech posílám elektronickou poštou tyto texty. Jsem obklopena slušnými lidmi, protože si své přátele vybírám. Nejsem však izolovaná. Přicházím do styku s velkým množstvím lidí a nemohu nevidět, že většina z nich je patnáct let po listopadu znechucených, otrávených, naštvaných, depresivních, mnozí už bohužel rezignovali. Už ten život jakoby jenom nějak doklepávali.

V kontrastu s takovým hozením flinty do žita se samozřejmě odhodlání mladých lidí, rozhodnutých hromadně prásknout do bot (a odejít do ciziny), jeví jako cosi sympatického. Mají právo na svobodu, mají právo na omyl, mají právo (i za cenu nezbytných šrámů) nasbírat vlastní zkušenosti - a já jim tato práva neupírám. Pouze mě jejich plánovaný - protože hromadný - exodus trochu zneklidnil. Vyvolal ve mně celou řadu otázek, na které může existovat celá řada odpovědí. Záleží na úhlech pohledu, záleží na okolnostech. Minule jsem si na některé z těchto otázek pokusila sama sobě odpovědět a jak se vzápětí ukázalo, píchla jsem do vosího hnízda. To nebylo mým záměrem. Nechci vyvolat nic neřešící polemiku. Nechci nikomu dokazovat, že já mám pravdu a on se mýlí. Jenom si myslím, že nadávání nic neřeší, rezignace nic neřeší a že stojí za to přemýšlet, co pro zlepšení situace mohu udělat já.

Dělají-li dva totéž, není to totéž. V historii z naší země emigrovaly tisíce lidí. Důvody a motivy měli různé. Od těch nejušlechtilejších po ty nejhanebnější. Z lepšího do podstatně horšího a těžšího od nás v minulosti odešli např. někteří misionáři. V daleké cizině položili životy a o jejich ušlechtilé motivaci nikdo nepochybuje. Emigroval Jan Amos Komenský, emigroval Antonín Dvořák, z důvodů politických emigrovali v nedávné minulosti i mnozí naši současníci. Čas od času ale také slyšíme, že někoho hledá Interpol. Emigranti této kategorie mají ke svému útěku taky svůj motiv a pádný důvod. Nedávno moc nechybělo a málem se podařilo utéct za kopečky i 26letému vrahu třebenického faráře. Chytili ho při přechodu hranice do Rakouska. Samostatnou skupinu emigrantů představují lidé, kteří si prostě jen chtějí polepšit. Sem patří i studenti, o nichž byla minule řeč. Proč ne, mají na to právo. Mají ale také, spolu s námi se všemi, i odpovědnost za to, jak to v této zemi bude vypadat za dalších patnáct let. Bude to tu lepší? Nebo naopak ještě shnilejší než teď?

Krásný příklad zodpovědného zvažování možnosti emigrace popisuje nedávno zavražděný P. MUDr. Ladislav Kubíček ve své knize "Vůle Boží - zbožná fráze?": "Chodil jsem celou hodinu po pěšině pohraničníků těsně kolem drátů a prosil o vnuknutí, jestli mám využít poslední šance a přes hranici utéci do svobodného světa. Měl jsem známé ve Vatikánu, měl jsem bratra v Austrálii, nebyl by problém se někde uchytit. A při té poslední „procházce“ u drátů mě nic nenapadlo. Bůh mlčel. Kdoví jak bych se rozhodl, kdybych věděl, že mě čeká kriminál, doly, kamenoprůmysl… Ale bylo mně jasné, že i mlčení je odpověď Boží. A dnes je mně naprosto jasné, že i to vězení a vyhození ze zdravotnictví, ale i tajné kněžské svěcení bylo v plánu Božím, proto také nepadalo v úvahu utíkat."