Jeden kněz si všiml, že jedna žena v kostele, kterou si pamatoval z nedělních mší, je mnohdy hluboce ponořená do modlitby. Rozhodl se poučit z její zkušenosti a při jedné příležitosti se jí zeptal, jak si rozvrhuje modlitební čas a jakým způsobem se modlí. „Modlím se Otčenáš,“ odpověděla prostě.

„Ale určitě neděláte jen to,“ protestoval.

„Ale ano,“ řekla, „víte, když jsem v dobré kondici, všechno, co řeknu, jsou první dvě slova: Otče náš. Když jsem tak napůl, dostanu se až tak do půlky. Ale když mě něco trápí a jsem opravdu ve špatné formě, dokončím ho celý, a někdy se ho dokonce přemodlím dvakrát nebo třikrát.“

Byla to ta nejryzejší modlitba...

***

Se svolením zpracováno podle knihy: Bůh ukrytý v příbězích, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.