"Z čím větší výšky poletíš, tím víc času budeš mít na vzbuzení dokonalé lítosti nad svými hříchy. Tak lez a nebrblej." Těmito a podobnými průpovídkami P. Ladislav Kubíček povzbuzoval brigádnice, které se v době totality při opravách kostelů bály vylézt po lešení až ke špici věže. Nevím, co zabíralo víc - zda vidina nějaké té vteřiny navíc anebo to, že člověka tlačil před sebou a vlastně nebylo úniku - fakt ale je, že to v naprosté většině případů zabralo.

Tahle vzpomínka se mi v posledních dnech vybavila v souvislosti se zprávami z jihovýchodní Asie. Seizmologové odhadují, že tamní ničivé zemětřesení, následované vlnami tsunami mělo sílu milionu hirošimských bomb. Trvalo velmi krátce, ale pro desetitisíce nic netušících lidí znamenalo totéž, co by pro nás tehdy znamenal onen pád z věže. Jenom ten počet vteřin se u jednotlivých lidí lišil. Mnozí z nich už neměli ani jedinou. Jiní umírali minuty, hodiny, dny - v bolestech, bez pomoci, zavaleni v troskách. Tu hrůzu si nedokážeme, a většinou ani nechceme představit. Raději s úlevou posloucháme nebo čteme ujišťování odborníků, že Česká republika nepatří, pokud jde o nebezpečí zemětřesení, k rizikovým oblastem. Můžeme být „klidní“.

Skutečně můžeme být naprosto klidní. Má to však jeden háček. Platí to pouze za předpokladu, že jsme kdykoliv připraveni Bohu předložit účty, vyúčtovat mu všechny svěřené hřivny (talenty, nadání, schopnosti), vyúčtovat mu každou hodinu svého pozemského života… Kdo z nás si ale může být jistý, že vykonal všechno, co měl v životě vykonat? Kdo si může být jistý, že při závěrečné inventuře nebude s ostudou odhaleno jeho dosud šikovně a obratně ututlávané manko? Seizmologové nás sice uklidnili, ale pokud jde o závěrečnou inventuru našeho života, nemění to vůbec nic na skutečnosti, že nevíme dne ani hodiny. Chytrost zde nepomůže, spíše je třeba usilovat o moudrost. Ta je darem, který se nedá koupit ani v apatyce, ale je možné si ho vyprosit. Chytrý člověk zváží míru rizika a i za cenu, že si bude muset odříct vysněnou erotickou masáž, zruší zaplacenou dovolenou v Thajsku a raději poletí do míst bezpečnějších. Moudrost však nespočívá v podobných spekulativních teoriích, nýbrž v rozumném nasměrování života. Moudrý člověk samozřejmě také zbytečně neriskuje, ale snaží se být připraven na každou eventualitu. Ví, že ve skutečnosti nezáleží na délce života, ale na umění dobře využít všechen čas, což prakticky znamená co nejlépe využít každý jednotlivý přítomný okamžik.

Mohu se mýlit, ale zdá se mi logické, že lidé v oblastech, v nichž si trvale uvědomují "časovanou bombu pod nohami", s možností náhlé smrti, a tudíž i s možností předem neohlášené inventury, počítají mnohem reálněji než my. Doufejme, že tomu tak bylo i v jihovýchodní Asii. A pokud jde o nás - není pravda, že nejsme předem a včas varováni. Denně k našim uším doléhají zprávy o smrtelných dopravních nehodách a jiných neštěstích. Průběžně se dovídáme o infarktech, emboliích a jiných nečekaných příčinách smrti lidí, leckdy o hodně mladších než jsme my. To všechno je třeba chápat jako varování - pozor, inventura může přijít kdykoliv. Za několik dnů tu opět bude Nový rok. Přejeme si vzájemně šťastný a veselý, avšak netušíme, co nás v něm čeká. Ale právě proto bychom se měli snažit umazat všechny dluhy a manka dosavadního života a nevláčet je do roku nového. Naštěstí neexistuje hřích, který by Bůh člověku s radostí neodpustil, pokud ovšem o to upřímně stojí a pokorně požádá. A to - na rozdíl od zemětřesení - plně ve své moci máme.