Tramvaj představuje naději jako dynamickou skutečnost,
která pomáhá pohybu vpřed

Ježíš se o tramvaji nikdy nezmínil jenom proto, že tehdy žádné nejezdily. Tramvaj je ale vynikající pomůcka pro vysvětlení tématu křesťanské naděje. Starodávným a tradičním symbolem naděje je kotva. Na rozdíl od symbolu kotvy nám ale tramvaj představuje naději i jako dynamickou skutečnost, která pomáhá pohybu vpřed, nejen statické „jištění se“ jak je tomu v případě kotvy. Tramvaj se může pohybovat vpřed jen tehdy, když k drátům, které vedou nad ní, zvedne pantograf (to zařízení na střeše tramvaje pro kontakt s dráty – trolejí).

Trolej - symbol Božích jistot a záruk

Trolej, ze které tramvaj čerpá sílu pro svůj pohyb, nám může být symbolem Božích neměnných jistot:
- Kristus vstal z mrtvých a už neumírá,
- má nás osobně a nesmírně rád a můžeme se na to spolehnout (srov. Gal 2,20).
- Na rozdíl od pozemských trolejí tady nehrozí žádný „blackout“, žádný výpadek proudu nebo potrhané dráty. Boží trolej prostě drží, a vydrží všechno. Navzdory všem vnějším okolnostem.  

Ale platí, že i kdybychom měli luxusní tramvaj a bezporuchovou trolej, ale neměli přitom zvednutý pantograf (nedotýkali se drátu troleje nabitého Božími zaslíbeními), tramvaj by se vůbec nehnula z místa.

Naděje není pasivní: je třeba zvednout pantograf

Je ale zřejmé, že zvednutí pantografu určitě vyžaduje jistou energii, samo se to nestane. Pohyb kovové konstrukce zdola nahoru musí překonat přitažlivost zemskou, určitě i nějaké tření v pantech a kdoví co ještě (technici mi laskavě prominou poněkud brutální fušování do oboru). Zkrátka a dobře, samo a bez výdeje trochu energie to nepůjde, i když se pantograf zvedá právě proto, aby se na energetický zdroj napojil.

Zvedání pantografu nám napovídá, že aktivování naděje také něco stojí, nemusí to jít úplně samo. I při doufání v Boha musíme překonávat „zemskou přitažlivost“ – přinejmenším přitažlivost lidské logiky, která nám v mnohých situacích našeptává, že už nic nemá cenu, protože jsme přece už všechny lidské prostředky vyčerpali. Tak například o Abrahamovi Bible říká, že „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil“, nebo, v jiném překladu, „měl naději, kde už naděje nebylo“ (Řím 4,18). Tomáš Akvinský dokonce prohlásil, že křesťanská naděje má v sobě z podstaty jistou složku agresivity; rozhodně nejde o pasivní, vyčkávací ctnost, dobrou jen pro ty, kdo se sami neumí poprat se životem.

Nejsme sami

Podobenství o tramvaji má ještě jeden vypovídací rozměr: tramvaj by neměla velký smysl, kdyby jezdila po městě prázdná, pouze s řidičem. Smyslem její existence je, aby se v ní svezlo co nejvíce lidí. A podobně i pravá křesťanská naděje je vždycky i doufáním pro druhé, za druhé.