Když jsem šel do semináře, těžko jsem to snášel
Teď se můžu po letech přiznat, že když jsem šel studovat do kněžského semináře, těžko jsem to snášel. Byl jsem zvyklý na jiný způsob života: karate, horolezectví, puška, koně, les… a najednou šok.
Obdivoval jsem mladé osmnáctileté chlapce, kteří přišli se zpěvem a radostí, a tiše jsem jim záviděl. Bože, dej i mně radost. Já jsem měl třicet roků, dlouhé vlasy, byl jsem neoholený… a najednou bylo třeba se holit, česat, oblékat si kleriku.
Návštěva ve veřejném domě
Poprvé nás pustili domů na Dušičky. Bohoslovci vědí, jak to vypadá s návštěvami: teta, babička, kmotra, je třeba všechny obejít. Druhý den už mi zbyl čas i na jiné domy, i na veřejný dům, kde jsem už předtím byl. Vešel jsem do dveří, najednou proti mně vyběhl veliký pes, očichal mě, a protože si mě pamatoval, vrátil se zpátky. Naproti dveřím seděl chlap, který hrál karty. V ruce měl kartu a chtěl ji vynést. Když mě uviděl, cigareta mu skoro vypadla z úst. Všichni ztichli.
Najednou jsem spatřil ženu, můžeme jí říkat Marie Magdaléna. Drsněji řečeno, byla to prostitutka. Měla žluté vlasy, hodně odbarvené, nebyla namalovaná, ale natřená. Vydatně natřená. Černo-fialovo-modro-zelené oči, umělá červená jablíčka na tvářích a oranžová ústa.
Tato žena se rozeběhla proti mně. Chytila mě za ruku… a chtěla ji políbit. Ucukl jsem. Proč mi ji chce políbit? Copak jsem světec? A dřív než jsem stihl zareagovat, dostal jsem pusu na tvář. Oranžovou, meruňkovou.
Ta žena se vrátila zpátky a propukla v pláč. Zeptal jsem se muže s kartami: „Co se jí stalo?“
„Víš, Maroši, ona na tebe čekala.“
„Jak to, čekala?“
„Čekala… Když pustili na Dušičky bohoslovce domů, ona řekla, že přijdeš. Všichni jsme jí říkali, že už ne, že jsi šel studovat na faráře a do tohoto veřejného domu už nikdy nevstoupíš. Ona jediná nás přesvědčovala, že přijdeš. Říkali jsme jí: Nepřišel včera, nepřijde ani dnes. A ty jsi přišel, Maroši!“
Ticho jako v hrobě, nikdo nevydal hlásku.
Duchu svatý, teď bych měl něco říct. Ale co?
Bůh miluje bez podmínek
Přistoupil jsem k té ženě. Předběhla mě. Chytila flašku, nevím, co v ní měla. „Jestli mi chcete vyprávět o Bohu, tak toto je můj bůh. Jestli mi budete říkat něco jiného, rozbiju vám ji o hlavu.“
„Milá paní, toto není váš Bůh. Bůh, ten samý Bůh, který je i mým Bohem, je někdo úplně jiný. Je to ten, který vás má rád takovou, jaká jste. Bůh nemiluje podmínečně jako my lidé, miluje bez podmínek.“
Pustila flašku a rozplakala se. Barvičky na její tváři se začaly slévat a vytvořily duhu, začala si utírat slzy.
"Měla jsem ho nechat zdechnout?"
Podíval jsem se stranou a spatřil jsem muže – bez ženy, jak leží na posteli. Poznal jsem ho. Pane, Bože, Duchu svatý, vždyť já toho muže znám. Byl to žebrák, alkoholik, mohli bychom ho nazvat lotrem, darebákem, gangsterem. Jakýkoli přívlastek byste mu dali, vždycky byste se trefili.
Když jsme šli do kostela nebo z kostela, on tam ležel v trávě, zaneřáděný, špinavý. Byl ochrnutý… a představte si, tato žena, prostitutka, ho zvedla, vykoupala, nakrmila, uložila do své postele. Jako ze zákazníka z něho neměla nic, protože byl ochrnutý.
Když jsem to viděl, začal jsem se modlit: Pane, nauč mě něčemu od této ženy, od prostitutky. Pane, nauč mě, abych pomáhal lidem jako tato žena.
Obrátil jsem se k té ženě, uslzené, rozmazané: „Proč jste to udělala?!“
Řekla drsně: „A to jsem ho měla nechat, ať zdechne jako pes?“
Velcí světci a velcí hříšníci se hnusně nenafukují
Když se vyplakala, utřela si obličej a řekla: „Až vy budete farářem, půjdu k vám ke zpovědi!“ Splnilo se to po letech. Těsně před její smrtí mě zavolali, doběhl jsem do nemocnice ještě v montérkách. Nemohu vám prozradit její hříchy, ale můžu říct, že to byla taková krásná zpověď, že jsem si řekl: Pane, je pravda, co říkáš: Celníci a nevěstky nás předejdou do Božího království.
Díky jaké vlastnosti? Díky pokoře. Velcí hříšníci a velcí světci. Oni jsou pokornými lidmi, nepotřebují se před druhými dělat ctnostnými. Jsou blízko Bohu, protože se hnusně nenafukují. Neporovnávají se se sousedem, kdo je lepší, kdo chodí víc do kostela, kdo chodí častěji k přijímání.
Velcí světci a velcí hříšníci toto nedělají. Porovnávají se s Ježíšem a vždycky vědí, že jsou maličcí.
