Prožil dětství bez lásky, mládí v poutech, byl dealerem drog a propadl se až na dno jako bezdomovec…
Dětství bez lásky, mládí v poutech, dealer drog
Život Codyho Huffa byl děsivou skluzavkou do pekla. Ve dvaceti letech prohrabával jako bezdomovec kontejnery za pizzeriemi v Las Vegas a hledal zbytky jídla. Vzpomíná na den, kdy se už zhroutil do odpadků a rozplakal se. „Kdybych měl pistoli, zastřelil bych se. Byl jsem feťák, ve vězení, na ulici, nikdo o mě nestál. Nenáviděl jsem se, život i Boha. Hlad, únava, zoufalství a stud. Neměl jsem už vůbec nic. Víte, jaký je to pocit? Nemít nic – a nebýt nic.“
Narodil se v Kalifornii patnáctileté matce. Otce nepoznal. Namísto lásky zažíval týrání. Ve dvanácti marihuana, ve třinácti útěk z domova. Čtrnáct – detenční zařízení, patnáct – nápravný ústav. Tam se naučil vyrábět a prodávat drogy. Po propuštění se stal dealerem s výdělky tisíce dolarů týdně. Luxus a večírky ale rychle vystřídal pád. První dávka heroinu znamenala začátek konce. Ztratil vše, skončil ve vězení, a nakonec na ulici. Zbyl z něj jen stín.
Pro někoho otřepaná fráze, která mu změnila život
Zpočátku nevěděl, jak přežít jako bezdomovec. S batohem a zubní pastou se ptal ostatních, kde se umýt, najíst, přežít. Spal na trávníku, žebral, čistil okna aut. „Svět vám dává pocítit, že na vás nezáleží. Chce se vám umřít.“ Po měsících bez sprchy už neměl žádnou důstojnost. Pak mu někdo řekl o místě, kde se mohl osprchovat, dostat čisté oblečení, najíst se a jít na bohoslužbu.
Když stál ve frontě na sprchu, přišla k němu drobná dobrovolnice středního věku jménem Michelle.
Oslovila ho: „Pane“.
Otočil se k ní a zjistil, že se mu Michelle dívá přímo do očí.
Řekla jen: „Pane, vy vypadáte, že potřebujete obejmout.“
Cody se zhrozil. Obejmout? Byl vychrtlý, mastné vlasy, zacuchané vousy, špinavé a flekaté oblečení, hnijící zuby. Obejmout?
Zakroutil hlavou. „Paní, já jsem se tři měsíce nesprchoval. Příšerně páchnu.“
Michelle se usmála: „Mně nesmrdíte,“ a objala ho.
Znovu se mu podívala do očí: „Víte, že vás má Ježíš moc rád?“
Mě Ježíš nemůže mít rád, říkal si Cody. Jsem bezdomovec.
Ježíš mě nemůže mít rád. Jsem feťák. Jsem hrozný člověk.
„Ježíš vás má rád,“ zopakovala.
Co všechno dokáže Bůh udělat přes obyčejné objetí? Stačí čtyři slova o Ježíši k vykoupení ztracené duše? Nakolik může jeden projev lásky narovnat cestu, která byla od samého začátku pokřivená?
V té chvíli, v jediném okamžiku v Codym zajiskřilo něco duchovního. Dodnes – a už jsou to roky – o tom nedokáže mluvit, aniž by se mu zlomil hlas.
„Prostě a jednoduše to byl klíčový okamžik mého života. Bylo to jak osobní setkání s Ježíšem. Byla to láska – čistá láska. Jí bylo jedno, jak vypadám a jak moc smrdím. Jako by přede mnou stál sám Ježíš a říkal mi: Cody, mám tě rád. V době, kdy jsem vypadal nejodpudivěji, kdy se mi všichni vyhýbali, kdy nebyla naděje, že se z toho někdy vyhrabu, kdy jsem smrděl tak, že se ode mě odtahovali i bezdomovci – přišla ona s prostým projevem Boží milosti. A v mém srdci se něco stalo.“
To objetí pro něj bylo jako osobní setkání s Bohem. „Byla to čistá láska. Bylo jí jedno, jak vypadám a jak smrdím. V té chvíli jsem cítil, že i já mám cenu. Bylo to první objetí po mnoha letech.“
Modlitba v prachu
Od té doby chodil na setkání církve s lidmi bez domova. Všechno pak vyvrcholilo o tři týdny později v parku, kterému říkal domov.
„Z Bible jsem neznal v podstatě nic, jen jsem pochytil to, že mě Ježíš miluje, že za mě Ježíš zemřel, že jsem hříšník a že pro mě existuje odpuštění – a to jsem chtěl.
Nevěděl jsem ani, jak se modlit. Klekl jsem si, zabořil tvář do prachu na zemi, brečel jak malé děcko a vyléval Bohu srdce:
„Já už nemůžu. Mám už dost drog. Zbav mě jich. Je to jako kdybych řídil auto, ale ať jedu kam jedu, vždycky čelně nabourám. Co kdybys začal řídit ty? Je mi líto, jak jsem žil. Chci ti odevzdat svůj život. Bože, prosím, udělej ze mě nového člověka.“
Nedokážu říct, jak dlouho jsem se modlil. Deset, patnáct minut? Když jsem ale řekl ‚Amen’, zaplavil mě ten nejúžasnější pokoj, jaký jsem kdy zažil. Přišlo to jako mořská vlna. Jako když člověk surfuje a vlna se mu převalí přes hlavu. Poprvé v životě jsem se cítil čistý. Netušil jsem, kam to dál povede, ale v té chvíli mě Bůh zbavil touhy po drogách.“
To se hned tak někomu nestane, pro mnoho lidí to může to být dlouhý proces a boj. U mě se začalo všechno měnit hned.
Nyní školí policisty, kteří ho vyháněli z parku
A nejenže se změnil, ale začal měnit i svět kolem sebe. Nechal se pokřtít, vedl malé skupiny. Díky kontaktům v církvi našel práci, bydlení – i smysl života. Cody Huff je teď kazatel v Hope Church v Las Vegas. Pracuje s neutuchající energií jako dobrovolnický ředitel v organizaci Broken Chains (Přetržené řetězy), která se snaží v Las Vegas zajistit pro bezdomovce stravu a střechu nad hlavou. Podporuje ji mnoho církví i místních firem, včetně majitele obchodu, který volával na Codyho policii, když se mu potloukal po parkovišti. Primátor města si nechává od Codyho radit ve věcech týkajících se chudých. Je zván jako řečník na školení policistů, kde sedí i ti, co ho vyháněli, když spával v parku. V současnosti pořádá Cody s organizací Broken Chains v parku pravidelné akce, na kterých nabízí jídlo, hudbu a duchovní povzbuzení.
Vzpomíná: „Když jsem se tenkrát v prachu modlil, řekl jsem Ježíši, že ho budu následovat, i kdybych měl zůstat celý život v tom parku. Neměl jsem tušení, že to opravdu bude jeho plán.“
Cody se stal světlem v temnotě, mostem mezi světem bezdomovců a světem naděje. Důkazem, že záchrana je možná – i když začíná jen objetím a čtyřmi slovy: „Ježíš tě má rád.“
