Neumím se sice modlit, jenom koktám.
Zato vím, že pouze modlitba mě postaví na nohy.
Hlavně v těch chvílích, které vytrhnu ze svého nacpaného programu.
Bůh je zřejmě citlivý na mé vyznání, když říkám:
„Už nemůžu. Útočí na mě příliš mnoho křiku, moc věcí mě svírá.
Přicházím před tebe a nemám jiné přání než tebe.“
Tento čas věnovaný nezištně modlitbě je ziskem pro druhé.
O tom jsem přesvědčen.
Svou pravidelnou modlitbou se oživuji
pro své každodenní útrapy uprostřed mé práce s problémovou mládeží.
Modlitbou se od nich na chvíli odpoutám a povznesu se k Bohu.
Svět hyne na nedostatek soucitu.
Jen modlitba nás usadí určitým způsobem na lukách se svěží trávou,
aby nás smiřovala s Bohem.
A potom s ostatními.
Se všemi ostatními.
