Jsme zranění a zlomení – každý ve své jedinečnosti
Ty jsi zlomený člověk, já jsem zlomený člověk. A všichni lidé, které znám, nesou nějaké zranění. Není to nic nenormálního – lidská zlomenost je tématem i nejslavnějších knih, hudby i obrazů. A nikdo z nás jí neunikne. Naše bolest je skutečná, někdy až naléhavá. Ale jsme v tom společně: i lidé plní víry žili své zlomené životy.
Naše zlomenost zjevuje něco o tom, kdo jsme. Naše trápení a bolesti nejsou jen iritující narušení života: dotýkají se nás v naší jedinečnosti a nejhlubší individualitě. Způsob, jak jsem zlomený, o mně vypovídá cosi jedinečného.
Svou zlomenost zakoušíme vždycky jako něco navýsost osobního, důvěrného a jedinečného. Jsem přesvědčen o tom, že každý člověk trpí svým vlastním, s nikým nesrovnatelným způsobem. Tvoje i moje bolest tak hluboce osobní, že nám srovnávání nepřinese žádnou útěchu. Jsem vlastně vděčnější, když druhý uzná, že jsem ve své bolesti sám, než když se mě snaží utěšovat tím, že přece řada lidí prožívá stejné trápení, ne-li horší. Naše zlomenost je skutečně naše vlastní: nepatří nikomu jinému.
Co znamená být „zlomený“?
Mnoho lidí u nás netrápí ani tak tělesná nemoc, ale zlomené srdce. Opakovaně jsme svědky palčivé bolesti zlomených vztahů mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi milenci, přáteli a kolegy.
V naší západní společnosti trpíme snad nejbolestněji odmítáním, přehlížením, pohrdáním a osamělostí. Vnitřně strádáme, když máme pocit, že jsme zbyteční, že nemáme pro nikoho cenu. Člověk unese velkou bolest, ale jen pokud ví, že je milovaný.
Také naše sexualita je křehká – vyjadřuje touhu po blízkosti. A když nenachází skutečné přijetí, bolí to.
Žijeme v prostředí, které uspěchává a tříští pozornost. Mnozí proto utíkají k závislostem nebo fantaziím. Pod povrchem zní tichý pláč a touha po blízkosti a bezpečí.
Co s tím?
V dnešní době potřebujeme nový pohled na vlastní zlomenost a zraněnost. Nabízím dva jednoduché kroky:
Zaprvé – obrátit se k vlastní zlomenosti čelem, přijmout ji, dokonce se s ní spřátelit a přestat před ní utíkat a vytěsňovat ji.
Zadruhé – svěřovat ji Bohu, otevírat ji pro požehnání, možná ji doslova vystavit požehnání.
Sám se to učím a snažím se o to každý den. Někdy s úspěchem, jindy méně. Jsem však přesvědčen, že právě tímto směrem vede cesta k vyrovnání s vlastní zlomeností.
