Řada lidí vyrůstá bez zkušenosti odpuštění. Odpuštění a smíření je ale úžasná věc. Přináší ohromné osvobození. V pokusu o odpuštění ale hrozí i jakýsi „svatý“ podvod.

Před odpuštěním vyjasnit situaci

Když pojednáváme o „křesťanském“ řešení problémů, musíme se vyhnout primitivnímu způsobu: „Když jsi křesťan, musíš mi všechno odpustit!“ To je sice pravda, ale není to pravda úplná. Odpuštění je sice naprosto nutné, ale často nestojí na začátku vyřešení konfliktu, ale až o kousek dál. Protože před odpuštěním má většinou dojít k vyjasnění situace. Je třeba si ujasnit, oč jde, aby člověk věděl, co má vlastně odpouštět.

Čas potřebný pro zpracování a smíření

Je třeba také vzít v úvahu, že každý z nás potřebuje delší či kratší čas na absorbování toho, co se stalo. Jestliže mě něco zasáhlo, zranilo, zabolelo, potřebuji určitý čas na to, abych to v sobě zpracoval, abych to nějak přijal. Teprve potom jsem schopen odpustit. Tento čas je třeba člověku dát. U každého je jinak dlouhý – jaký je obvykle u toho druhého, mají manželé vědět. Je-li někdo schopen se usmířit až druhý den, potom by mu měl jeho protějšek ten den na to dát, a pokud je někdo schopen se usmířit už za hodinu, pak je dobré, když smíření přijde za hodinu. Zkrátka, každý je jiný, ale hlavní je, aby vždy byla ochota ke smíření.

Podmínky smíření

Předpokladem pro účelné usmíření bývají následující tři věci:
- Umět přijímat sebe,
- umět přijmout druhého a
- zažívat šťastně odpuštění ze strany Boží.

Člověk, který sám odpuštění nezažívá, sám se s Bohem nesmiřuje, může být sice tolerantní, slušný, vnímavý, citlivý, ale odpouštění bude pro něho zpravidla obtížnější. Zkušenost s dobře pochopeným Božím odpuštěním disponuje k odpouštění druhým. Je tomu tak tehdy, když je toto odpuštění prožíváno jako obšťastňující skutečnost, ne jako mučení, jež sice hrdinsky přečkám, ale jsem rád, že už ho mám za sebou. Křesťan potřebuje znát laskavého, milosrdného, fantasticky velkorysého Boha, aby mohl přijmout odpuštění s radostí a aby sám dokázal druhým snáze odpouštět.

Bohužel řada lidí vyrůstá bez zkušenosti odpuštění

Bohužel řada lidí dnes vyrůstá bez zkušenosti nejenom Božího, ale i lidského odpuštění. V současnosti příliš často nepotkáváme děti despotických otců, kteří jim nikdy nic neodpustí. Spíš ale potkáváme ty, kdo byli ve svém růstu zraňováni lhostejností rodičů: zlobíš – nezlobíš, udělals – neudělals, všechno je jedno. Na první pohled to sice vypadá velice svobodně, ale dítěti to neprospívá, protože nabývá dojmu, že o něj nikdo nemá zájem. Pocítí-li totiž dítě ve svém růstu tlak toho, že něco udělalo špatně: „zklamals mě“, „mrzí mě to na tebe“, „to jsem tedy od tebe opravdu nečekal“, pak ho to bolí, a je-li tento tlak vystřídán odpuštěním, potom i vzdělává a rozvíjí. Dítě ví, že na něm někomu záleží, a zároveň ví, že zklame-li tuto důvěru, existuje opravný prostředek – odpuštění.

Odpuštění je úžasná věc. Člověk se to potřebuje naučit.

Člověk musí naučit odpouštět. A pro život v rodině a manželství je to vlastně „povinný předmět“. Člověk má sám odpuštění zažít. Pozná-li milosrdného, odpouštějícího Boha, má možnost jej napodobovat. Zjistí také, že v odpuštění je ohromné osvobození. Nejen pro toho, komu bylo odpuštěno, ale i pro toho, kdo odpustil. Ve chvíli, kdy odpustím, nemusím se již tou záležitostí zabývat, nemusím se jí nechat vnitřně stravovat a nemusím ji v sobě dál nosit. To je úžasná věc.

„Chybu děláš jenom ty“

Křesťanství chápe člověka jako toho, kdo je stvořen k Božímu obrazu, kdo je Bohu odpovědný, a že každý člověk má svou základní důstojnost, a proto nikdo nemůže nikoho, ani v rodině, beztrestně ponižovat. Všichni jsme hříšníci a nikdo se nikdy nemůže postavit do pozice „já jsem dokonalý a chybu děláš jenom ty“. Jako křesťané věříme, že každý člověk – hříšník – může a má být vysvobozován Kristovou smrtí, v níž On vzal jeho hříchy a hříchy nás všech na sebe. Nejsem tedy schopen a není mým úkolem, abych veškerou vinu ve svém životě sám nesl a sám odstranil. Každý z nás má možnost přijmout Boží odpuštění. A každý z nás by měl uznat, že je člověk chybující a hříšný, což ho zavazuje k tomu, aby i druhého člověka přijal jako takového, neboť příliš vysoký ideál, který by tomu druhému vytyčil, by vzájemný vztah ničil.

Falešná zbožnost a „svatý“ podvod v komunikaci

Když říkáme, že křesťan má být schopen odpouštět, modlit se za druhého a sám prožívat Boží odpuštění, nesmíme ale zapomenout na to, že tím nejsou vyškrtnuty všechny ostatní cesty komunikace, dorozumění a společného řešení konfliktu. Jestliže manželé místo toho, aby se nějak domluvili, proč si v něčem nerozumí, řeknou: „Budeme se za to modlit, Bůh nám odpustil, tak my si taky odpustíme a už se o tom nebudeme dál bavit,“ a přitom ještě rozhovor ani nezačali, potom si sami podkopávají půdu pod nohama. Stává se totiž někdy, že si člověk komunikaci tam, kde je pro něho těžká, chce nahradit nějakou zbožnou akcí. To ale není řešení, to může být zdánlivě „svatý“ podvod. Jistěže jsou situace, kdy je lépe se za svůj protějšek pomodlit než si vynucovat rozhovor, protože v danou chvíli o tom mluvit nelze. Je tedy třeba najít chvíli vhodnou pro oba. Druhý extrém je, chce-li se vše vyřešit jen domlouváním se a Bůh je odsunut stranou. Jsou věci, které nejsme sami bez Boha schopni dost dobře vyřešit. Je tedy třeba vždy vzít v potaz celou škálu prostředků – lidskou komunikaci a její zákonitosti, Boží milost, Boží moc a lásku, milosrdenství. Tyto věci se vzájemně ani nevylučují, ani neoddělují, ale také nejsou libovolně zaměnitelné. Patří k sobě.