Nezapomenutelné byly první Vánoce, které jsem prožil na vojně.
Neslavili jsme totiž narození Krista, ale narození Stalina – on se narodil taky někdy na konci prosince. Na vojně jsem později zažil i Stalinovu smrt v březnu 1953. Měl jsem právě službu na bráně a mojí povinností bylo vzbudit politického zástupce posádky, kdyby nastala nějaká mimořádná událost. Najednou zvoní telefon. Tajná zpráva z divize: „Okamžitě sdělte službu konajícímu důstojníkovi, že zemřel Josef Visarionovič Stalin!“ Důstojník, původním povoláním natěrač, chrápal na ubikaci. Když jsem ho vzbudil, zareagoval neomylně: sáhl po pistoli, namířil ji na mě a oznámil mi: „Já vás zastřelím.“ „Stalin je nesmrtelný, Stalin nemůže zemřít,“ mumlal. Špitl jsem, že má okamžitě volat posádku v Karlových Varech a žádat další instrukce. Celou tu cestu, než jsme došli k telefonu, na mě řval: „Já vás dám oběsit, já vás zastřelím…“ Byl jen rozespalý, jednal instinktivně, řekl by psycholog. Budiž řečeno, že mě nezastřelil, což od něho bylo ohromné.
V Kadani na náměstí se potom udělala náramná tryzna. Spousta černého plátna, svíce hořely, symbolická rakev zahalená sovětským praporem. My vojáčci jsme tam drželi čestnou stráž. Před katafalk přicházeli vysoce postavení soudruzi a svůj žal hráli tak přesvědčivě, že bych je na místě angažoval do Národního divadla. Padali na zem, rvali si vlasy a štkali: „Josefe Visarionoviči, to jsi nám neměl dělat…“ I slzu ze sebe vymáčkli.
***
Se svolením zpracováno podle knihy: Dvě lásky, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
