Bůh setře každou slzu z jejich očí. (Bible, Zj 21:4)
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni… (Mt 5,4)
Bůh se sám zavazuje, že jednoho dne potěší každého, kdo se trápí. Než dojde ke splnění tohoto slibu, může uplynout dost dlouhý čas, proto je třeba umět trpělivě čekat a nedat se odradit. Boží čas není vždycky stejný jako ten náš. Pán je však věrný a chvíle útěchy a povzbuzení zcela jistě nastane. „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet“ (Ž 126,5).
Bůh nám může darovat útěchu skrze lidi, které nám přivede do cesty; někdy však se o ni postará sám. Útěcha totiž skutečně patří do působnosti Ducha svatého – Utěšitele. A nejde jen o citovou záležitost, ale o něco hlubšího: aby člověk znovu našel Boží pokoj, sílu a naději. Pokoj vzhledem ke všemu, co jsme prožili v minulosti, sílu pro dnešek a naději pro budoucnost.
V čem jsme sami zkoušeni, v tom dokážeme pomoci druhým
Ze zkoušek se rodí milost soucítění a empatie: Projdeme-li nějakou zkouškou, umožňuje nám to více chápat a posilovat druhé v jejich těžkostech. Jinak řečeno, jen ten, kdo si prošel utrpením, může chápat a utěšovat druhé.
Zkušenost ukazuje, že každý člověk, který prochází obdobím velké zkoušky, prožívá jistý druh osamělosti. Utrpení nás jakoby odstavuje stranou, vzdaluje nás od „normálního“ života. Na opačné straně se nacházejí ti druzí, kterým se vede dobře, jsou šťastní a užívají si života; na straně druhé jsem já, sám ve svém trápení… V této situaci je člověku největší posilou, když mu někdo druhý řekne: „Chápu, co prožíváš, vím, jaké to je, protože jsem si tím také prošel…“ Netvrdím, že člověk musí prožít všechna životní strádání, aby dokázal chápat druhé; něčím si však musí projít. Potřebuje vědět, jaké to je, když člověk leží na zemi, sám, ubohý bezmocný a zoufalý… Pak můžeme k druhému přistoupit a promluvit, a naše slova a postoje budou pravdivé. Nebudeme už falešnými řešiteli na způsob Jobových přátel, kteří přicházejí, aby mu pod záminkou utěšování uštědřili morální lekci a ještě mu tím přitížili. Budeme schopni zaujmout správný postoj: mlčet, je-li třeba mlčet, a najít slova povzbuzení, bude-li možné a vhodné promluvit.
Naše poslání je přinášet útěchu druhým
Důležitou součástí poslání křesťanů je přinášet útěchu. Posilu a útěchu od Boha máme přijímat nejen pro sebe, ale i pro ty, kteří Boží útěchu nejvíc potřebují: tak se stáváme těšiteli druhých.
Myslím, že většina lidí dnes potřebuje mnohem víc útěchu a povzbuzení než výčitky. Být křesťanem neznamená neustále druhé poučovat o morálce. Je mnohem důležitější, abychom přistupovali s láskou a milosrdenstvím k bolestem a utrpení světa, abychom tak lidem dodávali důvěru a naději. Více než kdy jindy je třeba rozvinout Izajášovo proroctví, které spočívá na Kristu, na církvi a na každém pokřtěném:
„Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na lavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje.“ (srov. Iz 61,1-3)
