Rád sportuji, píšu fantasy, dívám se na filmy...

Dobrý den,

procházím ve víře novou fází, kdy pro mě Bůh znamená stále víc.  Nyní jsem narazil na věc, která je pro mě osobně důležitá. Jedná se o mé koníčky. 

Pokud mám svůj život dát  Bohu a patřit mu celý a snažit se být dokonalý jako Ježíš - jak do toho vlastně zapadá hobby, které člověk má? Koníčky, které jej baví? Když to tak vezmu, žádné hobby nemůže v Božích očích obstát, pokud to není třeba pomoc potřebným. Nebo pokud se nedívám pouze na filmy s křesťanskou tématikou, pokud nečtu jen knížky o Bohu, nevěnuji se pouze svým bližním. Trávím-li čas jakkoliv jinak, pak hřeším, protože sobecky trávím čas, který bych mohl trávit ve službě druhým nebo Bohu?

Rád např. píšu fantasy a vytvářím fiktivní světy, mám spoustu nápadů, rád si zahraji počítačové a deskové hry (ne ty krvavé a násilné), rád se podívám na nějaký film, sportuji... a samozřejmě se věnuji i své rodině a dětem. Dá se to ale brát tak, že celá první část mých koníčků Boha ani neoslavuje, ani mě k němu aktivně nepřivádí, ani mě nezdokonaluje a tudíž jsou ty koníčky v lepším případě jen žrouty času, v horším přímo hříšným jednáním, protože vytvářím fiktivní světy místo toho, abych se soustředil na život pro Boha, hraju hry sám, místo toho abych hrál s někým... a sport taky nedělám proto, abych Boha oslavoval a šířil jeho království (i když Bohu děkuji za pohyb, který mi umožnil).

Určitě víte, kam tím mířím - vyplňuji svůj čas věcmi, které ryze slouží k mému odreagování.  Je zrovna postní doba, tak jsem začal o těchto věcech víc přemýšlet. Občas prostě dojdu do bodu, kdy nevím, jestli můj "vnitřní nesouhlas"  ("co je na tom, když trávíš svůj volný čas tím, co tě baví...?") je  pokušení nebo je to Ježíšovo volání, abych se odpoutal od nedůležitých věcí tohoto světa.

Prosím o Váš pohled na tuto věc a o modlitbu, abych byl vnímavý  vůči Božímu hlasu a odvážný se případně od některých věcí odpoutat.

S pozdravem a přáním požehnání

Váš čtenář R.

Vážený R.,
díky za zajímavý dotaz. Zkusme se inspirovat Ježíšovým setkáním s bohatým mladíkem. (Mt 19, par.). Nejnižší rovina je dodržovat přikázání, tedy volit mezi dobrem a zlem. Dále to jsou povinnosti vyplývající z mého místa ve světě (manžel, otec, syn…). Teprve poté přichází výzva k odpoutání se od všeho stvořeného a k radikálnímu následování. Zde už se nepohybujeme v rovině přikázání, jde o pozvání. Nejedná se už o dobro a zlo, ale nabídku možných dober. Už to není: „buď, anebo“, ale spíše „nakolik, natolik“. Nakolik mi ta či ona činnost v danou chvíli pomáhá na cestě k nebeskému království, natolik ji budu ve svém životě dávat prostor. Zní to jednoduše, ale má to několik úskalí:

Za prvé perfekcionismus, tedy chtít za všech okolností to nejlepší myslitelné. „Je jistě vznešenější číst Bibli než tančit valčík, jenomže to už potom není ples“.

Za druhé zmiňme pokušení výkonnosti. Odvedu své penzum práce, někdy i docela tvrdé (postím se nejméně třikrát týdně o chlebu a vodě) a mám splněno. Už nejsme dětmi, ale spíše námezdními dělníky. A riskujeme přístup farizeů.

A do třetice zmiňme netrpělivost. K některým rozhodnutím musíme prostě dozrát, což není primárně otázka fyzického věku. Bohatý mladík v tu chvíli odešel zarmoucen, ale kdo ví, jak to s ním bylo dál.

Co tedy navrhuji? Zkuste cestu malých kroků:

Pro začátek třeba upřímně Bohu poděkovat pokaždé, když Vám okolnosti umožní dělat, co Vás baví.
Druhým krokem může být pročištění motivace. Protože radostného dárce miluje Pán, soustřeďte se na to, co chcete a ne na to, co by se mělo.
A do třetice: Zanechte každé askeze, která Vás činí smutným a nevrlým.

Ať se daří!

Kategorie otázky: Obrácení, uzdravení, proměna