Zvláštní pocit klidu a blaženosti v kostele. Je to normální?

Dobrý den.
je to už delší doba, co jsem se začala zajímat o duchovno a začala jsem víc přemýšlet o Bohu. Fascinují a přitahují mě Boží muka, kapličky a hlavně kostely. V poslední době bych v kostele nejraději trávila celé hodiny. Cítím se tam velmi dobře, ani se to nedá popsat, co cítím v srdci. Takový pocit klidu a blaženosti.
Když vidím kříž a na něm Ježíše, je to jako magnet, moc mě to přitahuje. Zaplavuje mě neskutečná láska
pokora a úcta. Pořád bych se na něj dívala.
Jsem z toho zmatená. Je to normální? 

Milá ...
Křesťané vždy (v minulých staletích, ale i v současnosti) stavěli a stavějí Boží muka, malé kapličky v polích, kostely a chrámy na poutních místech, na vesnicích a ve městech. Je to proto, aby všude, uprostřed práce, námah, radostí i těžkostí člověk nezapomněl na svého Stvořitele a Spasitele Ježíše Krista a aby tak byl život věřícího člověka protkán ustavičnou vzpomínkou na Pána, vděčností a chvalozpěvem. K tomu slouží tato privilegovaná místa. V kostelích a chrámech se pak lidé scházejí především ke slavení mše sv., přijímají tělo Páně a sytí se též Božím slovem, které je vykládáno, aby lépe prostoupilo náš konkrétní život a bylo nám světlem na cestu.

Není divu, že když se člověk ocitne sám na takovém „promodleném“ místě, cítí se jinak, lépe. Ticho je blahodárné, v tichu můžeme lépe rozpoznat hlas svědomí, v tichu k nám promlouvá Bůh a jeho láska nás může povznášet, přitahovat, zvát k setkání. V dnešním světě, který je tak uspěchaný a hlučný jsou okamžiky v tichu a čas na zastavení se nanejvýš důležité.

Na druhou stranu je třeba odkrývat, že Bůh je nám přítomen stále a promlouvá ke každému z nás osobně ve chvílích a na místech, kde bychom se toho ani nenadáli. Skrze druhé lidi, okolnosti našeho života, všední dění kolem nás, ale zvláště ve svém slově (Bibli) a v modlitbě. Písmo svaté nás zve, abychom se modlili, hledali Boží Tvář a toužili po setkání s Ním. Takový tichý koutek, ve kterém otevírám Bohu své nitro, je obvykle doma, ale může být i v přírodě, kostele, kanceláři, škole… Osvědčuje se vytrvalost, pravidelnost, trpělivost, důslednost. Bůh nám vždy vychází vstříc, hledá každého z nás jako první, zná naše touhy, možnosti, touží po naší odpovědi. V Matoušově evangeliu (7,8) je psáno toto zaslíbeni: „Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“ A pro tuto „naléhavost hledání“ jsou a osvědčují se již výše zmíněné prostředky: modlitba, četba Písma svatého s dobrým komentářem, ale i další duchovní četba (např. životní příběhy svatých, současná svědectví o Božím jednání), setkávání se s věřícími (třeba s lidmi z místní farnosti), účast na bohoslužbách, modlitebních večerech a katechezích v rámci farního života a také ztišení, které, jak píšete, je Vám blízké.

Nakonec jde o to, aby Pán očišťoval stále více naše srdce a mohl tak v něm být stále více přítomen: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (Janovo evangelium 14, 21). Sv. Pavel pak v listě Korinťanům (6, 19) vysvětluje: …“ Mějte na paměti, že vaše tělo je chrámem svatého Ducha, který v něm bydlí a kterého vám dal Bůh…“ Je to tedy naše nitro, které chce Bůh navštívit a přebývat v něm, v živém chrámu.

Cesta očišťování srdce a zápas o to, aby Bůh v našem srdci skutečně kraloval je cesta namáhavá, klopotná, spojená se sebezáporem a často bolestná, ale vedoucí do Božího království, tedy cíli, který nám Bůh připravil.

Přeji a vyprošuji Vám Boží požehnání a vytrvalost v dobrém na cestě Vašeho hledání!

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry