Strach o spásu rodiny

Chtěla bych se poradit o myšlenkách, které mě dlouhodobě trápí.

Moji rodiče vychovali ve víře mě i mého bratra. Zatímco já jsem u chození do kostela a přijímání svátostí zůstala, můj bratr dovršením dospělosti přestal do kostela chodit - říká, že by bylo pokrytectvím praktikovat náboženství, když tomu ve skutečnosti nevěří.
Znamená to, že můj bratr pokud nebude přijímat svátosti a nepřijme Ježíše jako svého Pána, nepřijde do Nebe? Víra je podle křesťanské nauky darem od Boha. Proč Bůh mému bratrovi tento dar nedal? Jak bych mohla v nebi být já a rodiče šťastná, když by můj bratr zatím měl trpět v pekle?

Stejně tak je možné, že naše děti v budoucnu odpadnou od víry. Nedovedu si představit, že by měly skončit v pekle. Vím, že ničí  spása  není zaručena a může být ohrožena právě třeba tím, že by nechtěly chodit do kostela. S tím ale po jejich osmnáctém roku nic neudělám...

Vím, že máme věřit v dobrého Boha, který nás chce mít u sebe a dát nám věčný život. V Bibli se ale hovoří i o Pekle jako o reálné variantě a to mě vzhledem k rodině děsí.

 Co mi k tomu může církev říct? Jak se vyrovnat s tímto strachem? 

Vážená paní..., Vaše otázka je  docela náročná.

Základním předpokladem odpovědi je zásadní otázka po záměru, který Bůh měl a má s lidmi. Bůh chce, aby každý člověk(!) vstoupil do jeho blízkosti a byl s ním. V Bibli čteme například: “Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.” (1 Tim 2,5-6). Bůh dává svého Syna za všechny bez výjimky! Proto nevěřím v Boha, a křesťanství už vůbec, který by pro někoho chtěl zavržení.  Bůh nikoho do pekla neposílá.

Přijímání svátostí je sice znamením plnohodnotného života s Bohem, má to ale podmínku: že totiž jejich přijímání (praktikování) vyjadřuje skutečný (nikoli pouze formální) vztah. Váš bratr to vyjádřil velmi přesně. Pán Ježíš nám ukázal standardní cestu ke spáse. Tu známe a po ní nám doporučil jít.  Zároveň to ale nevylučuje, že Ježíš má další cesty (srov. Jan 10,16), které jsou možná klopotné a složité, ale jsou. Při pečlivém studiu vidíme, že není spásy v nikom jiném než v Ježíši. To neznamená jen chodit ke svátostem, to především znamená přijmout vírou Ježíše jako bránu do nebe, jako svého spasitele. Tohle ale může u někoho nastat možná až na konci života. Předpokládá to, že člověk předně Boha vůbec potká. Někdy je to dlouhá cesta, než uvěří, pozná, že Bůh opravdu je a že Bohu na člověku záleží. Pak teprve má smysl praktikovat svátosti. Nemyslím nyní na děti, které se to vše učí „za pochodu“. Myslím na dospělé lidi, kteří by pokrytecky chodili ke svátostem.

Zároveň ale platí, že každý z nás, Vy, já, Váš bratr, Vaše děti máme svobodu se pro Boha rozhodnout, anebo ho odmítnout. Bez této svobody neexistuje láska, a tedy ani nebe. Byli bychom pouze stroje, které jsou naprogramované. Dát někomu život znamená dát mu možnost. Ale Vy jako maminka nemůžete naprogramovat děťátko tak, aby fungovalo čistě podle Vašich představ. Každé dítě je jiné, má jinou povahu, vlastnosti, schopnosti… Můžete jim velmi pomoci, ale nemůžete to celé „zařídit“. Přijmout tuto „bezmoc“ je projevem skutečné rodičovské lásky, která může hluboce zranit a přeci se dává (rozdává). Jedině taková láska darující svobodu vede mladého člověka ke zralosti. Láska je víc než strach (1 Jan 4,18). “Být” je větší hodnota než “nebýt”. Rozumím, že jde o obrovský nárok na rodiče. Tohle hraje v Božím plánu velikou roli. Nebojte se tedy, že Bůh to nezvládne. On si najde cesty, jak s Vašimi dětmi pracovat.

Jsou tu ale ještě další věci! Tím, kdo soudí člověka na konci života je naštěstí Bůh. Žádný pouliční výbor, žádní lidé. Bůh je předně nesmírně milující a za druhé bude nás soudit až opravdu na konci. Po celou cestu života tak máme možnost něco dělat. Ani na příběhu Vašeho bratra ještě nevíme, co se bude dít v dalších etapách jeho životní cesty, nevidíme do jeho srdce… Další ne zcela správnou úvahou je otázka, zda “nechození” do kostela znamená „trpět v pekle.“ Takhle jednoduché to naštěstí není. Bůh je skutečně spravedlivý a jde mu nesmírně o skutečnou zralost člověka.

Možná zkuste přečíst kratičkou povídku POSLEDNÍ SOUD z Povídek z jedné kapsy od Karla Čapka. Ač to není katolická dogmatika, je v ní možné nahlédnout, jak Bůh vidí svět… Je to velmi trefné. Čapek v povídce přisuzuje soud v nebi opět lidem, tak to ale podle Bible nebude. Boží pohled je tu přesto skvěle vystihnutý…

Myslím, že jako maminka můžete udělat velmi mnoho tím, že své děti milujete a že jim nabízíte své srdce. Jak půjdou životem, nevíme, ale víme, že nesnadné serpentýny života mnohé lidi přivedly k otázkám, které si v mládí vůbec nekladly. Trénujte se v postoji důvěry,  obracejte se na Boha takového, jak se nám sám představil: jako na laskavého, podporujícího a milujícího otce. A předávejte toto vědomí svým dětem, aby si ho mohly zamilovat chtít s ním být. To není o náboženské praxi (chození ke svátostem apod.), ale o vztahu. A nebojte se! Modlete se za své děti k Bohu a dejte jim šanci žít.

Pokojné dny!

Pro povzbuzení doporučujeme např: následující svědectví, která se dají nazvat evangeliem v praxi:
https://www.paulinky.cz/kerky-na-srdci/ - ukázky naleznete zde 
https://www.paulinky.cz/kurak-bible-2/ - ukázky naleznete zde 
https://www.hosanavm.cz/Dyka-a-kriz-d414.htm

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Výchova, rodiče a děti, Eschatologie