Samota

Ahoj, je mi 21 let. Poslední dobou řeším zásadní problém, co se mého života týče. Mám pocit, že žiji naplněný a plnohodnotný život, ale zároveň cítím, jako bych byl prázdný. Mám pocit, že mám všechno, ale zároveň že nemám nic. Jsem úspěšný ve škole a v práci, jsem zdravý, mám dostatek peněz, mám dobré zázemí v rodině, mám koníčky… V Boha jsem uvěřil a ve svém životě jsem už výrazně zakusil jeho pomoc i vedení. Vím, že Bible není o zákonech, které jsou jen tak napsané, ale jsou pro naše dobro a mají dokonalý smysl a funkci.

…

Mám v sobě ale stále jakousi vnitřní prázdnotu. Myslím, že mi v životě chybí dívka, někdo, s kým bych mohl sdílet to, co mám, radost, štěstí i selhání. Nejsem typ, co sedí doma na gauči a lituje se, že nikoho nemá… zkoušel jsem chodit na různé akce s kamarády a seznamovat se, … zkoušel jsem seznamky... Nevím si rady, nevím co má se mnou Bůh v plánu, ale určitě chce, abych byl šťastný, a dělá vše pro to, abych byl… jakým způsobem mám žít? Čekat na tu pravou? Vůbec toto neřešit a potlačit pocit vnitřní prázdnoty v sobě? Cítím se, že jsem sám a to ne chvíli. Je to dlouhodobý pocit… Nevím co dál dělat… Díky za odpověď. 

Ahoj M.

Pojmenoval jsi svůj dotaz Samota a ta je v něm opravdu hmatatelná. Dovolil bych si rozdělit ji na dvě části. Na samotu ve vztahu k lidem a samotu ve vztahu k Bohu.

Prvně tedy k samotě ve vztahu k lidem. V Bibli se píše už v druhé kapitole toto: I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." (1. kniha Mojžíšova, 2. kapitola, verš 18, zkráceně 1Moj 2, 18 nebo také Genesis 2, 18).

V této knize se mluví o stvoření světa, a tak se popisuje Adamova samota předtím, než byla stvořena Eva, jeho manželka. Prvotně se tedy jedná o vztah mezi mužem a ženou, ale domnívám se, že to platí obecněji a píše se tu o přátelství mezi lidmi vůbec. Člověk totiž touží po sdílení s ostatními lidmi a to sdílení může mít mnoho rovin, může jít do různé hloubky. S někým sdílíš svůj čas v práci a také pracovní problémy. S někým sdílíš svoje koníčky a snad i radost z nich. S přáteli možná to, čím procházíš. Toužíš ale po děvčeti, se kterým bys sdílel svoji budoucnost a v manželství i svoji intimitu. Nepíšeš však o tom, že bys s někým sdílel svůj vztah s Bohem, což já osobně považuji za velmi důležité.

Tvůj popis mi přišel velmi blízký. Taky jsem dlouho neměl žádný vztah a hodně mi to chybělo. A když už to vypadalo, že bych jej snad mohl navázat, nějak jsem se míjel právě v tom, co bych chtěl s tou dívkou sdílet - byl jsem věřící a víra pro mě byla velmi důležitá a proto jsem chtěl děvče, se kterým bych si rozuměl i v této věci. V 18 letech jsem šel na vysokou školu, kde jsem měl možnost se potkat s věřícími lidmi, kteří mě vzali do tzv. společenství. Bylo nás tam do deseti lidí, mluvili jsme společně o Bibli, Bohu, společně jsme se modlili a tam jsem taky potkal svoji budoucí manželku, nicméně kromě ní taky poměrně velké množství lidí (těch společenství tam bylo tehdy více a jak někteří končili školu a někteří noví na ni zase přicházeli, lidé se obměňovali), které dodnes počítám mezi své přátele a o kterých vím, že se s nimi můžu sdílet o všem a najdu u nich i dnes pochopení, povzbuzení a také pomoc v modlitbě. Za samozřejmé taky považuju, že i oni se se mnou i dnes mohou sdílet se svými radostmi i starostmi a žádají mě o modlitbu.

Povzbudil bych Tě tedy k tomu, aby ses pokus najít si podobné společenství. Není některý z Tvých kamarádů či přátel věřící? Nevěděl by o takovém společenství? Není někde ve Tvé blízkosti nějaká farnost nebo sbor, ke kterému máš důvěru, nebo alespoň ke kterému nemáš vysloveně odpor a kde bys mohl takové společenství najít? Věřím, že bys zde časem mohl najít i dívku, se kterou byste si rozuměli...

Jsem přesvědčen, že pokud svoje věci svěříš do Božích rukou (což samozřejmě neznamená, že by ses o ně přestal starat, ale nejsi už na ně sám), Bůh Tě opravdu povede i k rozumnému vztahu, který bude podle Jeho představ.

A tím se také dostáváme k prázdnotě ve vztahu k Bohu.

Vztah k Bohu je na jedné straně mnohem náročnější - Bůh není vidět a dozvídáme se o něm od lidí, kteří jej poznávají už delší dobu (a proto to společenství). Záměrně nepíšu, že znají, protože Boha nelze na tomto světě poznat zcela, vždy bude naše poznání nedokonalé a vždycky budeme moci v tomto vztahu jít ještě hlouběji. Vztah s Bohem je velké dobrodružství a, minimálně na tomto světě, nikdy nekončící cesta.

Dalším zdrojem našeho poznání o Bohu a také prohlubování našeho vztahu s Ním je Bible. Zmínil jsi, že je pro Tebe sbírkou dokonalých zákonů, které jsou pro naše dobro. Ale Bible především vypráví o tom, jak nás Bůh miluje. Miluje každého z nás bez rozdílu, vnímá naše rozdíly, ale ponechává je k obohacení jiných, přijímá nás takové, jací jsme, s našimi dobrými stránkami i našimi nedokonalostmi. Před Bohem můžeme být opravdu tím, kým jsme, protože On nás zná, On nás stvořil, On dává smysl našemu životu a pokud se dopouštíme něčeho špatného, je to zase On, který tyto špatné věci zahladil, smyl je krví svého jediného Syna a našeho Pána, Ježíše Krista.

Třetím velmi důležitým pramenem našeho vztahu k Bohu, je modlitba, a to modlitba ve všech možných podobách. Může být společná ve velkém společenství, při bohoslužbách, nebo v malém společenství, ve dvou, nebo také soukromá.

Aurelius Augustinus, biskup v Hippo, který žil ve čtvrtém století, napsal v knize Vyznání toto: "Stvořil jsi nás pro sebe, Bože a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě".

Dokonalé spočinutí v Bohu, kdy dojdeme toho nejhlubšího pokoje a naplnění (a také vlastně absence jakékoliv samoty, prázdnoty), bude, až se s Bohem setkáme tváří v tvář a budeme v dokonalém vztahu, v dokonalé intimitě, kdy mezi námi nebude žádná překážka hříchu, nedůvěry nebo pochybnosti - už budeme vědět vše. Nebude mezi námi ani překážka smrti, té opony, která rozděluje život na této zemi od života v Bohu.

To je ovšem stav, ke kterému směřujeme celý náš život. Bůh je však milosrdný a nechává nám postupně nahlížet hloubku a bohatství tohoto vztahu v modlitbě - ta je právě místem, kde se ten vztah buduje.

Možná Tě nepotěší, že podobné stavy prázdnoty, nespokojenosti a samoty zažívám i já, i když žiju už více než dvacet let v manželství.

Já je považuju za Boží výzvu, abych se Mu více přiblížil, abych se podíval na svůj život Jeho očima, abych Ho hledal jinak, jak jsem Jej ještě nehledal, abych vykročil po neznámé cestě, nebo, jinými slovy, vykročil z loďky na hladinu vody jako Petr na Genezaretské jezero.

A tak bych Tě chtěl povzbudit podruhé: Modli se, čti Písmo s modlitbou, dávej všechnu svoji prázdnotu, samotu, nespokojenost, touhu po dobré dívce, ale na druhé straně i všechno, co se Ti daří, koníčky, které Tě baví, všechno, co Tě těší, Bohu. Uč se s Ním mluvit a pros Jej, aby Ti pomohl budovat vztah s Ním. On mění náš nepokoj v pokoj a ujišťuje nás o své blízkosti.

Myslím na Tebe a vyprošuju Ti vše dobré.

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Láska v partnerství, příprava na manželství