Proč nás Bůh stvořil? K čemu nás potřebuje?

Dobrý den,
hlavou mi občas vrtá otázka: Proč nás Bůh stvořil? K čemu právě tak velký Bůh, který je láska sám o sobě, potřebuje právě lidi jako my (hříšné), nechtěl být sám? Chtěl svou lásku darovat dál? Jestli ano, proč právě lidem, takovým jako je známe dnes?
Druhá otázka by byla: Jestliže je Bůh všemocný a vševědoucí, proč by z lásky tvořil lidi hříšné? Na začátku nebyli hříšní, ano, ale jestli je vševědoucí, tak musel vědět, co se se svobodnou vůlí člověka stane a že ho uvrhne do hříchu.

Milý...,
máš správné tušení, že Bůh člověka nestvořil proto, že by ho potřeboval. Člověk ani jiné tvorstvo nemůže k Boží velikosti, dokonalosti a dobrotě přidat nic. Ale protože je Bůh nekonečné Dobro, rozlévá se a rozdává – protože právě to patří k podstatě dobra. Nelze si představit dobro, které by zůstávalo uzavřené samo v sobě a nešířilo se kolem sebe.

Bůh tedy touží vložit svou dobrotu, krásu a moudrost do svého stvoření. Vrcholem stvoření je pak člověk, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu a podobě, jak se píše v Genezi. Co je na něm tak mimořádného a Bohu podobného? Schopnost milovat, vstoupit do vztahu, vydat se pro druhého, odpovědět na Boží lásku svou láskou. Láska ovšem musí být svobodná – pokud by byla vynucená nebo nějak předem nalinkovaná bez možnosti volby, nebyla by to láska.

Ale svoboda pro člověka (i pro anděla) znamená zároveň možnost vybrat si špatně. Což se také stalo a stále stává, a Bůh to samozřejmě od počátku světa věděl. To neznamená, že by to nějak „způsobil“ svým předvěděním – jen prostě věděl, jak se lidé rozhodnou. Věděl ovšem také, že až se naplní čas, pošle svého Syna, který za lidstvo zemře na kříži a tak světu zjeví nekonečnou Boží lásku. Na tu zase mnozí odpoví svou láskou, budou očištěni od hříchu a budou chválit Boha navěky. A budou mu děkovat za jeho velikost, dobrotu, krásu, moudrost a milosrdenství, které by nepoznali, kdyby je Boží Syn nepřišel zachránit z temnot hříchu a smrti.

V Božím díle tedy není jediný chybný krok: rozlévání dobra, stvoření člověka schopného lásky, tedy svobodného, a po selhání jeho záchrana. Chybné kroky jsou jen na straně člověka (a předtím anděla), a Bůh obdivuhodně nachází další a další způsoby, jak průšvihy obracet v milost a věčnou slávu. A dokonce tak, že „čím více se rozmnoží hřích, tím více se rozmnoží milost,“ jak říká svatý Pavel. Takže máme naději, že konečné skóre bude mnohem větší nebeská radost a blaženost, než by bývala byla bez hříchu a bez Kristova vykoupení…

A nakonec ještě hezký citát ze svatého Augustina, který mi zrovna dneska přišel pod ruku, a částečně také odpovídá na některé naše otázky po smyslu věcí na tomto světě: „Jestliže nezkušený člověk vstoupí do dílny nějakého řemeslníka, vidí zde mnoho nástrojů, jejichž účel je mu neznámý, a pokud je velmi nemoudrý, pokládá je za zbytečné. Když pak k tomu upadne do ohně nebo se poraní nějakým ostrým nástrojem, myslí si, že se tam nachází spousta nebezpečí, ale řemeslník, který účel oněch nástrojů zná, se jeho hlouposti vysměje. Tak se na tomto světě mnozí lidé odvažují odsuzovat věci, jejichž účel nechápou. Hodně věcí, které pro nás samotné nutné nejsou, totiž patří k úplnosti vesmíru.“

Možná mezi ty věci, jejichž smysl nechápeme, které pro nás nejsou nutné, ba dokonce jsou i nebezpečné, patří hřích a zlo. Přesto asi nějak tajemně patří k „úplnosti vesmíru“, nakolik jsou důvodem lítosti, pokání, touhy po Bohu a Kristova nekonečného milosrdenství.

Kategorie otázky: Bůh