Pro naději v Mesiáše nosím okovy. (Sk 28,20) - Citát z Bible na každý den

5. 7. 2023, spimi

Práce v církvi a zklamání z víry

Navigace: Katalog dotazů > Víra a život (život z víry) > Pochybnosti a krize víry

Před nějakou dobou jsem se začala věnovat dobrovolnické, a potom i pracovně charitativní činnosti, která mě naplňovala, ve které jsem viděla smysl. Měla jsem pocit, že tady mohu opravdu sloužit Bohu a pracovat na  křesťanských principech. Zažívala jsem Boží blízkost, pocit, že Bůh je se mnou v tom, co dělám. 
Ačkoli se věci nakonec vyvinuly jinak, vím, že Bůh je stále se mnou. Zůstala mi však nepřekonatelná hořká pachuť a zklamání.

Zkusím stručně popsat, co mě vedlo k napsání dotazu. V rámci své charitativní činnosti, která fungovala na základě časově omezeného projektu,  se mi s pomocí mých kolegů nadstandardně dařilo. Projekt skončil a vedení si přálo, abych nadále pokračovala v činnosti k dané cílové skupině. Nikdo ale neměl čas mi sdělit, jak to bude po ukončení projektu nadále vypadat, o co půjde nyní, jakým směrem jít dále atp. 

Když už tedy chyběly informace, zpětná vazba, směr, cíl...., začala jsem sama zjišťovat cesty, jak v organizaci nadále fungovat a zůstat zaopatřena. Nikdo mi ale nechtěl vystavit dohodu, takže mi brzy došlo, že nemohu v organizaci zůstat. Ani kolegové moc nerozuměli tomu, proč vlastně stále chodím do práce, a přitom nemám žádnou smlouvu, zkrátka nic.... Cílová skupina, o kterou jsem se starala, však naopak přetékala pozitivní zpětnou vazbou. Věděla jsem, že se dostala i k vedení s prosbou, že by bylo dobré, aby mé fungování v dané organizaci nadále pokračovalo.

Jenže vedení nadále nereagovalo. Přes všechny snahy zjistit, jaké má se mnou úmysly, jsem se ničeho nedobrala. Měla jsem plné zuby veškerého omlouvání nadřízeného, který se nebyl schopen postavit čelem k tomu, že má pod sebou bezprizorného pracovníka. A když už jsem nedala pokoj a de facto jsem si vynutila kontakt s ním, vyslechla jsem si lži, výčitky. Arogantnější jednání na pracovišti jsem vlastně dosud nezažila. Místo k vyjasnění jsem byla odmítnuta, ponížena, potupena a osočena z věcí, které z mých úst nikdy nezazněly a ani se nestaly. Potupu, s jakou jsem byla nucena opustit charitativní organizaci, jsem si vyslechla od vedoucího organizace, o kterém se v místním církevním společenství, kam mimojiné ještě občas docházím, hovoří jako o schopném, čestném a dobrém člověku. Já jsem se však setkala se zcela jiným člověkem. Určitě ne s čestným, určitě ne schopným člověkem.

Za dobu trvání projektu, za dobu veškeré činnosti, kterou bylo potřeba zkrátka naplnit, jsem se od svého vedoucího nikdy nic nedozvěděla, v ničem mě nepodpořil, nikdy nedal žádnou zpětnou vazbu. Neustále jsem vnímala, jak ho kolegové okolo mě omlouvají a ospravedlňují, že toho má na starost moc...atd.

Po této negativní zkušenosti s věřícím člověkem, členem společenství, kam jsem patřila a kde jsem se cítila doma,  jsem zjistila, že mě nejen zklamalo jednání křestanské organizace a jednání nadřízeného, ale že mě zklamala i reakce společenství, do kterého jsem s důvěrou docházela. Všichni ho omlouvají a říkají, že pokud má vedoucí organizace takové výsledky, tak to s ním přece nebude tak špatné a že mu chudákovi křivdím a dělám problémy. 

Vím, že tak neuvažují všichni. Najdou se tací s podobnou zkušeností jako já.  Je však faktem, že tato zkušenost dělá s mojí vírou docela otřesné věci.  Začala jsem mít dojem, že na to, aby člověk mohl nadále fungovat v souladu se svým svědomím, zodpovědně za své jednání a myšlení, vlastně ani nemusí chodit do kostela... Přijde mi, že půlka kostela je vlastně pokrytecká.  Vím, že Bůh je tak nějak na mé straně, je se mnou, ale nechci mu podat ruku na usmíření. Jsem nazlobená, dehonestovaná ... Moc jsem o takovou práci stála,  ale teď už nemám zájem ani podobnou hledat.

Zkrátka se ve mně všechno tak nějak zbouralo, všechny naděje,  perspektiva... teď  to mám vše o něco pracnější. To ani tak nevadí, jako spíš vidím problém v tom, že mi přestalo dávat smysl navštěvovat jak kostel, tak místní společenství. Mám pocit jakési zrady. Ohledně víry si nedokážu vysvětlit, co se děje... Myšlenka na modlitbu, chuť si otevřít Bibli a pročítat řádek po řádku a vstřebávat radost z evangelia nebo si poslechnout něco na Proglasu atp. je tatam. Nechuť a pohrdání, které prožívám při myšlence na oživování své víry, se zdá být nepřekonatelná. Pomůže tomu čas?

-redakčně upraveno-

Bůh nejsou lidi a dokonce ani ti lidé, kteří mi ve víře pomohli

Bez jakéhokoli bagatelizování, jak hluboké zranění jste prožila, (to víte jen Vy a já smekám pomyslný klobouk), se mi zdá, že jste tak nějak podvědomě počítala s tím, že v tom Vašem společenství jsou zdravější, charakternější, více obrácení lidé. A nebyl to úplný omyl. V něčem opravdu obrácení a skvělí jsou a v něčem jsou stejní zoufalci jako já či Vy. Zažila jste práci s nimi, a dokud šlo o věc, bylo to fajn.

Z toho, co píšete, vnímám, že máte k charitní práci zřejmě výbavu možná až charisma. Věci se opravdu řešily a posouvaly, pozitivní zpětná vazba klientů. To jste se setkala s ovocem žitého evangelia. A pak jste začala potkávat situace, kdy byly najednou omlouvány nedobré věci. Vlastně se o nich ani nemluvilo, a proto zahnívaly pod kobercem a nakonec to bouchlo. Toť nemoc snad každého k společenství, i křesťanského. Něco funguje dobře, ale v některých oblastech to prostě dotyční zatím žít nedokáží. Evangelium a společenství či člověk se k němu hlásící není totéž! A vůbec to nemusí být chtěná přetvářka či pokrytectví, jen evangelium ještě nežijeme v Božím království, tedy bez chyb. Snažíme se evangelium žít, bohužel bez vlastního i cizího totálního obrácení.

Dá se s tím něco dělat? Dá! Pár věcí vypíchnu:

1) Zmapujte si, co se stalo či dělo se Vámi, čeho se věci dotkly – taková mapa sebe sama.
2) Je tu možnost dotyčnému vedoucímu napsat, co se mu podařilo Vám způsobit. (Pozor může přijít ještě horší ťafka, pokud to nedokáže skousnout. To musíte rozlišit, zda do toho chcete jít.)
3) Čas určitě přináší nějaké ochladnutí, ale bez práce, viz bod 4 +5 níže, to úplně dobré nebude.
4) Potřebujete přijmout, že máte důstojnost je od BOHA a ne od lidí. Lidé ani práce, byť hodnotná, Vám jednoduše nedá hodnotu. Dá Vám jisté uspokojení (je důležité, že nám to dává smysl), ale tam to vlastně končí.
5) Potřebujete odpustit (to je Vaše jednostranné rozhodnutí) nedokonalost svému okolí, které Vás tak silně zasáhlo, možná zaskočilo. A to můžete udělat dřív, než to tomu druhému docvakne. Tak nebudete žít jako oběť, ale jako vítěz v Kristu.
6) Bylo by fajn, kdyby došlo k vzájemnému smíření, ale na to už je potřeba i druhá strana, která by musela přijít s omluvou. A to je nevynutitelné.
7) Někdy by nám možná stačilo, kdyby tomu druhému došlo, co udělal a obrátil se. Jenže k tomu je mnohdy zapotřebí, abychom mu to sdělili - samotnému mu to většinou vůbec nedojde. Ale to je, viz bod 2 - na zvážení.
8) Boha vnímáme hodně přes okolí. Ale čím víc tomu podléháme, tím snazší je nás zlomit. Proto je důležité Boha poznávat napřímo, skrze modlitbu bohoslužbu, Písmo, přírodu atd. A přitom nezanevřít na společenství.


Zkuste mne prosím vnímat, i když jsem trochu rozvláčný, a uvedené body Vás samy o sobě možná na první dobrou dráždí. První naše práce na sobě a na situacích, které nám ublížily, je pojmenovat si konkrétně, co se fakt stalo, prostě se prokutat i k tomu, čeho se jednání těch druhých dotklo v naší hlubině. Sám mám vyzkoušeno, že se tak doberu toho, co mohu řešit já sám v sobě, a zároveň, jak a zda vůbec ventilovat vůči tomu, kdo se ke mně nezachoval dobře, to co udělal. Často nám k tomu pomůže opravdu důvěrný rozhovor s někým, komu věříme. Aspoň mně to tak funguje. Teď budu psát opatrně a není to rozhodně omluva hulvátského chování druhých vůči Vám. Ten druhý je stejně omezený člověk jako já a je chybující. Bohužel nemusí umět konstruktivně řešit obtíže, do kterých se dostal, a řeší je prostě "blbě". Já mám právo, pokud chci, tak mu říci či napsat, co zvoral, v čem se mýlí či dělá věci, které jsou nefér. A to udělám, když to potřebuji a stojím o jeho reakci.

V křesťanském prostředí pracuji jako dobrovolník či zaměstnanec pár desetiletí. A potkal jsem mnoho situací zjevně velmi podobných Té Vaší. Nejsem s tím spokojen, ale jedno se v tom učím, že Bůh nejsou lidi a dokonce ani ti lidé, kteří mi ve víře pomohli a ani ti, kteří mi otravují život. Proto jim nebudu sloužit svým postojem ukřivděnosti ani oběti, ani agresí ani nenávistí. Stejně tak se ale nebudu tvářit, že se nic nestalo. A zároveň nehodlám být stejná „mrcha.“ A přitom všem platí, že ty lidi, kteří se vztahují k stejnému Bohu, nějak potřebuji. Navíc si myslím, jak se v Písmu píše, že církev jednoduše z dosti nekvalitního materiálu založil Ježíš. Ne já, ani šéf, ani farář ani papež. A proto se jí nechci vzdát a ani si ji nenechám ukrást.
Tož přeji požehnaný čas, buďte v Bohu svobodná, služte jen jemu, a nenechte se svazovat svým zraněním.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi, Pochybnosti a krize víry

Související texty k tématu:

Odpuštění, smíření:

 

Nenávist ničí toho, kdo nenávidí. Odpuštění uzdravuje a osvobozuje / Foto: liška smutně hledící z klece ven...

 

Kdo se spoléhá na Boha, je jako strom u vody. (Jr 17,5)

Letnice, Svatodušní svátky...

(16. 5. 2024) Letnice se slaví padesátý den po Velikonocích. Jsou vyvrcholením, naplněním Velikonoc. Datum Letnic v roce 2024:…

15. květen - Mezinárodní den rodiny

(14. 5. 2024) 15. květen je od roku 1994 ustanoven jako Mezinárodní den rodiny. Texty k tématu: rodina (v katalogu), rodina (v…

Český den proti rakovině 15. 5. 2024

Český den proti rakovině 15. 5. 2024
(13. 5. 2024) Od 15. 5. 2024 probíhá na celém území tradiční veřejná sbírka Ligy proti rakovině Praha. 

Jen když jsme si jisti budoucností, můžeme žít v přítomnosti

Jen když jsme si jisti budoucností, můžeme žít v přítomnosti
(10. 5. 2024) Naděje dává odpověď našemu srdci, ​když se v nás objeví otázka: „Co se mnou bude?“

Jak odpustit zlé matce?

(9. 5. 2024) Pokaždé se chytím do její pasti a bere mi to energii. Jinak jsem klidný a milující člověk, ale s matkou mě ovládne…