Postižené dítě, potrat

V jakých případech katolická církev akceptuje potrat? Myslím tím třeba, pokud je v sázce život ženy...

Pokud se rodičům narodí postižené dítě a je velká možnost, že i jejich další děti by byly postižené, je hříšné, aby se uzavřeli dalšímu přijetí života, nechtěli už další děti?

A co v případě, že z nějakého důvodu (např. postižení některého z rodičů) je velice pravděpodobné, že pokud by žena otěhotněla, trpělo by dítě podobným postižením?

Děkuji předem za odpověď a prostor, který dotazům umožňujete.

Dnešního člověka možná mnohem více než kdy jindy děsí skutečnost nejistoty jako jediné jistoty, kterou kromě smrti v životě máme. To, že vědecké poznatky a jejich aplikace v medicíně dokážou někdy "zázraky" ještě neznamená, že tak to je či někdy bude v každé situaci a v každém případě. Dospělý člověk je postaven před to, aby tuto skutečnost přijal a naučil se s ní žít. Věřící člověk má pak možnost prožívat těžkosti a záludnosti života s Pánem, který je člověku vždy nablízku a dává těžkému a nejistému životu smysl.

A nyní k Vašim dotazům:

1) Přijatelnost potratu: Zřejmě máte na mysli umělý potrat, interrupci. Samovolný potrat je smutná záležitost, ale není sám o sobě mravním problémem.
Církev zastávala od prvních století názor, že člověk je člověkem od početí. Tento názor není v rozporu ani se současnými poznatky genetiky. Od okamžiku početí má jedinec jednoznačně danou genetickou informaci. A protože úmyslné zabití člověka je podle židokřesťanské biblické tradice (Starý zákon, Desatero) nepřijatelné, i přímý potrat je pro církev nepřijatelný, a to vždy. V mezních situacích, jak naznačujete, kdy jde o to, zda zachránit život matky či dítěte, je možné zachránit život matky i za cenu, že vedlejším účinkem je smrt dítěte. Ale ani v tomto případě není možné přímé zabití dítěte.

2) První dítě postižené, jak dál: Církev manželům - rodičům nepředpisuje, kolik dětí mají mít, jen upozorňuje, že manželství, které je uzavíráno s rozhodnutím děti nemít, je z pohledu církve neplatné. Na jednu stranu jsou pochopitelné obavy rodičů postiženého dítěte z toho, že by další dítě mohlo být také postižené. Na druhou stranu životní praxe ukazuje, že výchova postiženého dítěte - jedináčka je zpravidla obtížnější než výchova více dětí.

3) Postižení některého z rodičů, co dál: Zde platí totéž, co jsem uvedl již v předchozím bodě, že manželství chápe církev jako skutečnost otevřenou životu, a pokud vztah tento rozměr od počátku nemá, nejedná se o manželství.

Pokládám za důležité poznamenat ještě jedno: Pravděpodobnostní výstupy genetických vyšetření vedou mnohé nastávající maminky k panice a zkratkovitým rozhodnutím. Dnes už se ví, že věc je mnohem složitější, že genetické dispozice nemusí nutně vést k tomu, že se postižení projeví.

Vaše dotazy, jsou sice formulovány teoreticky, ale je znich cítit velká obava. Takže na závěr chci říci, že náplní mateřství by neměl být strach, ale naděje. Mateřství je velký dar od Boha, na který není nárok. Mateřství je také velký úkol a oběť a i v dnešní době při něm může jít o život. Na druhou stranu mateřství zůstává stále jednou z nejúžasnějších skutečností, jaké na tomto světě známe.
Přeji Vám pokoj a vše dobré!

Kategorie otázky: Hodnota života, bioetika