Pohled církve na rozptyl

Dobrý den,
přála bych si popel ze svého zemřelého těla rozptýlit v přírodě. Jsem věřící křesťanka, ale více než hřbitovy, je mi blízká příroda, kde intenzivně cítím Boží blízkost a tajemství, a kde jsem absolutně svobodná.  Vnímám, že nic na světě, ani žádný kostel, ani požehnaná půda hřbitova, sochy, kamenné kříže ani cokoli vytvořeného člověkem, byť jsou  to symboly víry, nesvědčí tolik a tak výmluvně o Boží existenci, jako právě příroda.

Bylo by možné požádat duchovního, aby byl přítomný u rozptylu v přírodě,  pomodlil se za zesnulého a odevzdal ho Bohu?  

-redakčně upraveno-

Vážená paní A.
pokusím se nastínit obecnou odpověď, principy... O mnohém lze jistě vést dlouhou diskusi, zvláště v dnešní době, která tolik symbolů opustila.

Máte určitě pravdu, že příroda v mnoha místech ukazuje na Stvořitele svojí krásou, pestrostí... Již Bibli na to upozorňuje např. Kniha Moudrosti, sv. Pavel... Ale u pohřbu jde o to, že zemřelého nevydáváme do nekončící prázdnoty naznačené větrem, vodou, ohněm... asi i přírodou, která si zemřelého vezme a on se rozplyne v jejím tepu. Ale naopak, uchováváme jeho integritu alespoň v tom, co je možné, protože chápeme, že zachování celistvosti má význam jak z hlediska dějin naší rodiny, tak z hlediska víry a společenství věřících (nebeská církev).

(Asi hodně na okraj, přesto mi přijde šikovné poznamenat: Církev v minulosti objevila význam ostatků svatých. Když se lidé modlili u hrobu zemřelého světce, děly se zázraky. Jeho ostatky, místo odpočinku, Bůh naplnil milostí. Není to nějakou magií, ale mocí přímluvy dotyčného člověka před Božím trůnem. K našemu překvapení jeho duše je stále nějak vázána na to, co bylo tělesnou schránkou - to jsou ostatky. Prosím zcela odmítám nějaké kšeftování s ostatky, které se bohužel v minulosti dělo a je odporné! Zlo dokáže zneužít úplně všechno.)

Přítomnost duchovního u rozptylu. Ptáte-li se na obřad, pak církev takový obřad nemá a nezná. Někdy se někdo z duchovních pokouší cosi vygenerovat, ale je to hodně podivné, protože slova obřadu příliš nekorespondují s tím, co děláme. Pohřební obřady s takovou variantou nepočítají. Pokud se ptáte na fyzickou přítomnost někoho z duchovních, jistě se může přijít podívat. Modlitbu beze sporu určitě nějakou vysloví, protože to je naše profesní hrdost - modlit se za všechny, kdo to potřebují. Rozdíl s plnohodnotným pohřbem bych rád k něčemu přirovnal. Nu, snad to není moc vzdálené: např. si představme situaci, kdy nějaký lékař zachraňuje pacienta s nasazením všech přístrojů..., anebo stojí jako náhodný svědek události na chodníku a přes ramena dobrovolníků říká své poznámky, co by bylo dobré udělat. Oboje má význam! Ale rozdíl to přeci jen je.

Zajímavá je otázka  žehnání půdy hřbitovů. Jak Židé, tak křesťané žehnají mnoho věcí. Země je Bohem stvořena, ale rozhodně v ní nevládne Bůh jako jediný Pán. Naopak je místem mnoha zla, protože hřích poskvrnil celou zemi a její řád. Proto přišla smrt a zasáhla celý svět. Proto žehnáme a to mnoho rozdílných věcí - jídlo, prstýnky snoubenců, auto, nový dům... Děkujeme Bohu za danou skutečnost a prosíme, aby ji chránil. V případě hrobu žehnáme, ať zemřelý "v tomto místě odpočívá pokojně". Jakoby byla místa, která nepřináší člověku pokoj. Stále z toho cítíme vazbu mezi tělem a duší, která je mnohem intenzivněji vnímána, než současný svět chápe. A církev prosí, ať je toto místo místem Božího pokoje pro zemřelého a nikoli neklidu. Pak na to místo církev pravidelně přichází a modlí se za zemřelé. A to i dávno po té, co blízcí zemřelého také zemřeli... Prostě jsme nadále spojeni poutem Boží lásky.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt