Píchnutí závisti, sebelítost.

Dobrý den.
Nikdy jseme s bráchou neměli značkové oblečení, nejnovější telefony atd. Nikdy jsme se neměli nejlíp, zároveň jsme nikdy nestrádali, vždy máme co jíst, co na sebe, kde spát a další nutný věci k životu. Jsem ráda za to, co mám a jsem vděčná mamce za to, že i z toho mála nás dobře vychovává. Nevím, jak se toho zbavit, ale občas cítím „píchnutí" závisti, mrzí mě, že jsou tací, kteří mají všecko a neváží si toho. Někdy si představuju, jaký by to bylo mít dům, super notebook, super mobil, kvantum oblečení, moderní nábytek. Stalo se mi, že jsem tajně brečela, bylo mi líto, že to všecko nemám. Přitom jsem vděčná za všecko, co mám...  vlastně mám všecko, co potřebuju, jsem zdravá, mám kde bydlet, super rodinu, mám co na sebe, mám co jíst a i z toho minima mně i bráchovi mamka byla schopná sehnat telefon. Štve mě, že mě občas přepadne závist a sebelítost. Před mamkou jsem nikdy nic takového nedala najevo, vím, že dělá všecko proto, abychom se měli dobře. Připadám si jako sobec. (Bude mi 15 let.)

Milá ...

díky ti za důvěru i za upřímnost, se kterou píšeš. Chápu, že je to pro tebe někdy těžké. Tlak okolí, aby měl člověk všechno nové nebo značkové, je dnes velký.

Ve skutečnosti jsi obdarovaný člověk. Píšeš, že máš hezkou rodinu, žiješ vztahy v rodině, máš i dobrou výchovu… to všechno jsou základní kameny, na kterých se může postavit šťastný život. Na druhou stranu drahé věci ještě nikdy nikoho neudělaly šťastným. Kolik lidí dostane všechno, co má, ale jsou osamělí, touží aspoň po kousku lásky, přijetí. Máš tedy důvod se radovat, protože jsi toho dostala hodně v těch podstatných věcech. Obrazně řečeno, pokud dostal někdo do života zlato a druhý pozlátko, ty jsi obdarovaná touto hroudou krásného zlata.

Píšeš také o závisti a o smutku, který tě někdy přepadne. Není špatné, že nás něco napadne, a není potřeba se toho lekat. Na nás ale je, jak se k těmto myšlenkám postavíme. Špatné by bylo tuto závist v sobě rozvíjet a nechat se jí užírat. To by nám nic nepřineslo, jenom by to ničilo nás a naše vztahy.

Když budeš někdy pociťovat smutek z dobra druhých, můžeš si o tom s Bohem popovídat, “vylít” mu celé své srdce, všechnu hořkost, smutek, lítost. Povyprávět mu, co v sobě nosíš, klidně se můžeš před ním vyplakat ze své bolesti. Zároveň ho pros, aby tvé srdce proměňoval, naplňoval ho svoji láskou, uzdravoval ze všeho špatného. Hodně také pomáhá žehnat těm, kterým něco závidím. Sama se tak staneš pramenem Boží milosti pro tyto lidi. Můžeš také prosit Boha, aby ti otevíral oči pro jeho dary, které máš a které někdy možná nevidíme.

Nakonec je často u kořene závisti touha po lásce, přijetí. Můžeš proto také prosit Boha, aby naplňoval tvé srdce svoji láskou, aby ti ukazoval, jak jsi pro něho vzácná a jedinečná.

Nemusí vše přijít hned, že by ses změnila hned. Uzdravení srdce je většinou cesta, která je postupná. Ale cesta stojí za to. Provází a čeká nás na ní ten, který nás zahrnuje takovou pozorností. Tak hodně zdaru na ní.
 

Kategorie otázky: Sebepřijetí