Neplodné manželství. Bůh se na mě vykašlal...

Dobrý den,

měla bych dotaz, na který asi nikdo přesnou odpověď mít nebude, ale spíše mi jde o nějaký pohled.

Pocházím z křesťanské rodiny, vždy jsem byla vedena k Bohu a vše okolo. Vždy, až do teď jsem názoru, že používání antikoncepce  je špatné, a celkově jsem se snažila žít a chovat, jak nám říká desatero.  Neříkám, že jsem bez chyby, ale dělat dobré skutky, pomáhat lidem mi dělalo radost, ať to byli spolužáci, potřební v okolí i vzdálenější apod. Tak nějak jsem si asi naivně myslela, že když se člověk chová dobře k ostatním, bude se mu potom dařit, nebo mu pomoc jindy zas někdo oplatí. A to stejné i v přístupu k antikoncepci a potratům. V životě bych ani na jednu věc nepřistoupila, a myslela jsem si, že když se řídím přikázáními, bude mi tedy dopřáno mít děti.)

Ze střední školy mám spolužačku, která byla 3x na potratu, a následně si hezky porodila 2 děti, kterých si užívá. Proč ona ano a já ne? Mám také spolužačky, které braly léta hormonální antikoncepci, vysadily ji a chvíli na to zvesela a rychle otěhotněly. Mně už 3x těhotenství skončilo špatně, miminko se přestalo vyvíjet a nastal konec. Další se už zatím nepovedlo.

A já se ptám, kde je v tomhle logika?  Že lidé, kteří takto vážně jednali proti Bohu, si zvesela rodí děti a já tu možnost bohužel nemám? Nechci říkat, že ony si to nezaslouží, ale spíš v sobě vnímám hořkost nad svým životem. Slušné chování atd. mi nic zásadního nepřineslo, jen mě potkalo velké utrpení, kterého se už nikdy nezbavím, a stále se mi bude každý den připomínat.  Vlastně ani už nevím, zda chci dál pomáhat a jednat jako dřív. 

Milá...
děkuji Vám za důvěru, se kterou se na linku víry obracíte. Prožíváte opravdu velké utrpení. Touha po dítěti je v ženském srdci tak hluboce uložena, že když není naplněna, trápení se bude, jak píšete, stále připomínat. Také takové trápení s velmi blízkým okolím prožívám. Máte pravdu, logika v tom není, na otázku: "proč ona jo a já ne?" odpověď není. I proto je tak těžké situaci přijmout, vlastně stále znovu a znovu přijímat. Nenabízím Vám odpověď, jen svůj pohled.

Určitě je dobře, snažit se být milý na druhé lidi, většinou se člověk u druhých setkává s obdobnou reakcí a dobro se mu vrací. Ale automatické to není. Boží návod pro život – desatero – nám pomáhá ke šťastnějšímu a naplněnějšímu životu. Ne proto, že dodržuji, co Bůh přikazuje, ale proto, že přikázání jsou dobrá pro náš život. Když pomáhám druhým, přináší mi to radost. Když se snažím o dobré vztahy, žije se mi lépe než v nenávisti. Když nepoužívám antikoncepci, chráním své zdraví. Když nepůjdu na potrat, nebudu žít s výčitkami svědomí, atd. Ale není pravda, že člověka, který se snaží žít křesťansky, nikdy nic těžkého nepotká. Tak to nefunguje. Dobrý Bůh dopouští, že nás v životě potkávají různé těžkosti, různé zkoušky. Myslím, že kolem sebe toho vidíme dost a nemůžeme srovnávat, kdo to má těžší. Jsme lidé různí, různě odolní a různé věci nás tíží různě. Kdo ví, co Vaše spolužačky s jejich dětmi čeká.
Ve chvílích trápení se nám hlavou honí různé myšlenky a pochybnosti. Proč zrovna já, to si nezasloužím, jak to, že se druzí mají lépe.  Pro Vás to je, že se Vám zdá zbytečné chovat se slušně a dělat dobro. Mnozí všechno vyčítají Pánu Bohu a třeba přestanou chodit do kostela a úplně v Boha věřit.

Já si myslím, že tím si člověk nepomůže, naopak. Ke komu by šel vylít si bolest svého srdce, kde hledat naději do budoucna a sílu těžkosti překonávat?

Ježíš měl za svého života nejblíže k chudým, nemocným a potřebným lidem. Je to tak i dnes. Ve zkouškách máme příležitost, víc se k Němu přiblížit. Víc mu otevřít své srdce a pozvat ho do svého trápení. Povědět Mu všechny svoje stížnosti a otázky. Kdo z lidí nám může lépe porozumět? Bůh nás zná a miluje víc než naši nejbližší. My nerozumíme jeho plánům s naším životem, ale můžeme se spolehnout, že to, k čemu nás vede, je pro nás to nejlepší. Neslibuje nám, že nás nic těžkého nepotká, ale že stále bude s námi. V hlubině svého srdce Ho vždycky najdeme. Možná se situace hned nezmění, ale určitě to přinese do srdce aspoň trochu pokoje. Je těžké věřit, že to s námi myslí dobře a že všechno dokáže obrátit v naše dobro, ale je to tak.

Navíc můžeme prosit o pomoc, abychom se neutopili v sebelítosti a závisti druhým, ta nám nic dobrého nepřinese, jen sami sobě víc a víc ubližujeme.
Ještě mě napadá, že byste si mohla vyprosit sílu a světlo, čím naplnit svůj život, když zatím miminko nepřichází.

Milá ..., nepíšete nic o svém manželovi, jak on se dívá na Vaše trápení. Je Vám oporou? Neuzavíráte se Vy ve svém trápení? Těžkosti s miminkem není zkouška jenom pro Vás osobně, ale i velká zkouška vašeho vztahu. A také příležitostí, jak vaši manželskou lásku posílit, jak se jeden druhému přiblížit. Když si navzájem řeknete, co prožíváte a jak by vám ten druhý mohl pomoct.

Milá ..., modlím se za Vás, aby Vám Bůh poslal nějaké své pohlazení, aby Vám dal zakusit svou lásku a ulehčil Vám.
 

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Pochybnosti a krize víry