Náročné vztahy ve farnosti

Dobrý den. Nevím si rady, a tak se na Vás obracím s důvěrou o radu.

Chodíme do poměrně živé farnosti, kde se organizuje spousta akcí - poutě, puťáky, hody, setkání, oslavy, atd., ale nějak nám to s rodinou – manželem a dětmi nevychází – nemáme nějak čas, sílu ani dary konat služby veřejné a zapojovat se do akcí farnosti.  Sotva stíháme mše svaté. Bohužel ale od některých lidí vnímáme tlak, že kdo nekoná něco veřejně, tak není tak hodnotný jako ten, kdo veřejně slouží. A ten tlak se přenáší na nás a my se nutíme něco veřejně dělat, ač nestíháme doma – příprava laviček, židlí, úklid, atd. Dělám to ráda, ale je tam pořád ta snaha necítit se ve farnosti jak páté kolo u vozu.

Modlím se za obrácení dotyčných, kteří mě štvou, ale je to frustrující, když se nemění. Jsem plná hořkosti  a bohužel to pak potřebuji sdílet. No prostě, občas si před někým na jejich adresu ulevím. Vím, že není dobré řešit to dotyčným za zády, ale Boží odpověď neslyším a odpověď těch, se kterými se sdílím, slyším hned (většinou dají aspoň povzbuzení). 

Jak to řešit? Jak říct někomu něco nepříjemného? Bojím se, že i když to bude v klidu (mám několikerou osobní zkušenost), že to ublíží. Mnozí nejsou ochotni slyšet pravdu a vztahy se akorát zničí. A navíc to člověka může stát ztrátu farnosti, kam podle bydliště spadá (pokud např. řeknete svůj názor upřímně panu faráři).

-redakčně upraveno-

Díky za důvěru. Zkusím Vám k tomu ve stručnosti napsat pár věcí. 

Když Ježíš kázal ve své domovské synagoze, kázal o milosrdenství, o lásce, o naději a svobodě. Přesto ho tamní lidé chtěli kamenovat. Pravdu slyší jen ten, kdo je na ni připraven. Svíčková není jen to maso a knedlíky, ale i omáčka. To znamená říci někomu pravdu vyžaduje i omáčku v podobě atmosféry, důvěry, vzájemného otevření se, naslouchání. Pravdou můžeme někoho dokonce ubít, zničit jeho vztahy a to přeci nechceme.

O druhých za jejich zády bychom se podle mne měli bavit jen s velikou opatrností a jen tehdy, pokud hledáme cesty k probíranému člověku. Mohli bychom si stanovit pravidlo, že se budu bavit o druhých jen o tom, co jsem ochoten říci tomu člověku do očí.

Dnes jsem se bavil s paní, která má „jinou sexuální orientaci“. Celá její rodina ji odsoudila s tím, že bude "hořet v pekle". Hm, zdá se mi, že se postavili na místo Boží a vyslovili definitivní soud. Díky tomu, že jsem ji před rokem neodsoudil stejně, dnes pomalu hledá cestu zpět k Bohu. Její život je románem a kdo ví, co přijde v příští kapitole? Každý plod potřebuje dozrát a jen dozrálé ovoce je lahodné. Co dělat mezi tím? Soustředit se na to dobré, na každý sebedrobnější krůček vstříc k Bohu. Jinakost druhých mne osobně spíše obohacuje a kdo ví, zda ti, na které se mohu dívat ze své povýšenosti, nejsou náhodou Bohu blíž, než jsem já. Jistě i ve vašich vztazích existuje mnohovrstevnatost, a pokud si nesednete v pohledu na jednu věc, jistě najdete jiná témata (například pěstování zeleniny).

A co se týká podílení se na životě farnosti: „Radostného dárce miluje Bůh.“ Dělejte a dávejte jen to, co vám přinese radost, pokoj, pocit zadostiučinění. Prioritou je starost o sebe, pak o ty, za které máte přímou zodpovědnost. Až pak je to všechno ostatní. Bůh je Bohem chápající lásky a ne Bohem výkonu. A stejná má být i jeho církev. Pokud jste v tak toxickém prostředí, které hraje hru na výkon, raději najděte jiné společenství. Ale chápu, že je to těžké se ze společnosti tak orientované na výkon, přetvářku, formalismus, ritualismus bez obsahu vymanit.

S pozdravem a Božím požehnáním.
Linka víry

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Láska a vztahy, Církev, společenství křesťanů