Kamarádka v sektě

Moje kamarádka, dříve katolická křesťanka, se začala se svou rodinou zapojovat do sekty. Stále je ve fázi, kdy se jí tam líbí a nevidí na tom nic špatného. A myslím, že nemá ani moc na výběr, protože je stále závislá na rodičích. Můžu jí nějak pomoct, i když ona sama nechce? Cítím se nějak bezradně, nevím, co dělat, snad se jen za ni modlit. Prosím o radu.
Předem Vám moc děkuji za odpověď.

Milá ...
nenech v tom svou kamarádku plácat. Modli se za ni, a to usilovně. Možná si musí něčím takovým projít, aby se dostala z nějaké slepé „katolické“ uličky. Může to trvat několik let a může to přinést mnoho trápení a špatných zkušeností. A přesto – může to být dobrá cesta k Cíli. A Tvoje modlitby budou součástí této cesty. Buď si jistá, Bůh Tě slyší, naslouchá Ti s velkou pozorností,  moc dobře ví, na kom Ti záleží  – a přeci to chce od Tebe znovu a znovu slyšet. Věř, že bez Tvé prosebné modlitby by se věci ubíraly jiným směrem.

My nemůžeme z našeho horizontálního pohledu posoudit, jakou moc má naše modlitba – ale z pohledu shůry, z Božího pohledu, je naprosto zásadní. To ona drží celý svět i jednotlivé životy nad vodou, a dává jim čas a možnost doputovat ke svému Cíli.

Prosím, neochabuj v modlitbě, jakkoli se Ti může zdát, že to nemá smysl a Bůh si poradí i bez Tebe. I když to zní opovážlivě, tak vlastně „neporadí“ - protože součástí jeho plánu jsou i Tvé modlitby.

A navíc: když mluvíme s přítelem, posloucháme také jeho odpovědi, názory, vysvětlení. Snažíme se ho chápat a podle toho pak také upravit, změnit své smýšlení. To platí i o prosebné modlitbě. V prosebné modlitbě bychom měli naslouchat také přání Boha. Modlitba nás formuje – aniž bychom si to uvědomovali, začínáme se na věci dívat Božíma očima, předkládáme své prosby, ale netlačíme tolik svá řešení, ale spíš nasloucháme, jaká řešení má  Bůh. To není lhostejnost a rezignace, ale moudrost a důvěra.

Jinak máš pravdu – nic moc jiného se dělat nedá, pokud sama nechce. Nemá cenu se s ní rozhádat nebo být příliš přísná. Musí si na to přijít sama a nebýt pod tlakem. Ostatně možná právě tlak ze strany sekty ji donutí později hledat „svobodu“, takže cesta přesvědčování by ji jen utvrdila v tom, že je potřeba se od katolické církve odtrhnout. To ale neznamená, že nemáš říct svůj názor, když na to přijde řeč. Možná je teď ve fázi „marnotratného syna“, který odchází s otcovým dědictvím do světa, aby ho tam prohýřil. Až bude na dně, zjistí, že u Otce bylo líp.

Někdy se mi zdá, že i my ostatní jsme ustrnuli na cestě. Jsme na dohled od Boží náruče a dumáme, jestli nás Otec zaměstná aspoň jako čeledína u prasat. Vždyť jsme tak ubozí a nepatrní a hříšní, nezasloužíme si jeho pozornost, jsme hloupí, On ví všechno, my prosíme, ale On si to stejně udělá moudře po svém … Pane, smiluj se!

To je pravda, ale jen částečná. To, že nás Otec vyhlíží, napjatě poslouchá každé šustnutí našich kroků, že se na nás směje, nedočkavě mává, až božsky poskakuje, vztahuje k nám své ruce, div se nepřetrhne , to je plná Pravda!

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Vztahy, přátelství, kamarádství