Jak mám věřit, že Bůh je láska, když dopustil tohle?

Jsem už v důchodu, tudíž mě v životě potkalo již více ztrát. Vždycky jsem se vzchopila a nějak se s tím srovnala. Někdy to bylo těžké, zvlášť když mi znenadání zemřela maminka. Ale poslední ztráta, kterou naše rodina utrpěla mě úplně odrovnala. Zlobím se na Boha a nemůžu pochopit, proč to dopustil. Mé dceři zemřelo tragicky malé dítě. Hrozně to bolí a to o to víc, že vidím, jak trpí má dcera a já jí nemůžu pomoci. Dala bych klidně svůj život za život našeho maličkého, ale Bůh na to nepřistoupil.
Nemusíte mi říkat, že bolest časem otupí. Mě zajímá jediné: PROČ to Bůh dopustil??? Náš milující otec??? Někdy mám pocit, že se bolestí zalknu.

Jak mám věřit, že Bůh setře naše slzy, když dopustil, aby moje dcera musela hledět na své dítě v rakvi? Na tu chvíli nedokážu zapomenout do konce svých dnů.

Drahá paní ...,
děkuji Vám za důvěru a prosím Ducha Svatého, aby mi s odpovědí na Vaši otázku PROČ, pomohl. Vím, že když Vám pravdivě odpovím NEVÍM, zklamu Vás. Když Vám po pravdě řeknu, že Vám ROZUMÍM, nejspíš mi to neuvěříte. Proto jsem se rozhodla jít s kůží na trh a podělit se s Vámi o svůj příběh.

Blíží se 50. výročí tragické smrti mé milované sestry. Ani po tak dlouhé době z paměti nevymizela bolest, jakou prožíváte Vy teď. Stažené hrdlo mi tehdy po několik dnů nedovolovalo polknout ani vodu. Časem jsem se rozpila i rozjedla. Byla jsem přesvědčena, že se už do konce života nikdy nedokážu zasmát. Časem jsem se dokázala nejen smát, ale i upřímně radovat. Se zoufalou otázkou „PROČ to Bůh dopustil“, jsem se tehdy písemně obrátila na kněze, kterému jsem plně důvěřovala. Avšak s jeho odpovědí - „teprve po létech poznáte líc té mince, jejíž rub teď tak bolestně vnímáte“ - jsem běhala po kuchyni jako tygr v kleci. K čemu by mohlo být dobré, že ta mladá, zdravá a tak hodná dívka, zahynula při autonehodě? Ten dopis jsem nerozsápala na kusy jenom proto, že jsem si byla jistá, že tenhle kněz by se k laciným frázím nesnížil.

Při pohledu zpět mu dávám za pravdu. Bůh je absolutně svobodný, dopustit to mohl, a taky nemusel. Snadno mě mohl té velké bolesti ušetřit. Já bych si v klidu žila dál, jak jsem byla zvyklá. V neděli bych chodila do kostela, v pátek nejedla maso, občas sfoukla prach z Bible – a na duchovní cestě stagnovala. Protože by mi nic nescházelo, možná bych časem pozapomněla i na samotného Boha. Zcela vyloučit to nemohu. Při bilancování svého života proto nepochybuji o tom, že tu bolestnou ztrátu Bůh dopustil, aby mi zabránil ve ztrátě mnohem větší. Dnes už vím, že ji dopustil z jediného důvodu, z LÁSKY ke mně, abychom se spolu neminuli. Vždyť si mne, a nás všechny, stvořil proto, aby nás mohl celou věčnost milovat. Všechny, i vaši vnučku, i mou sestru. Uteče to jako voda a sejdeme se s nimi v Boží náruči. Tam se osobně poznáme i my dvě. Těším se na Vás už teď a vyprošuji Vám hodně síly a Pokoj v srdci v míře na rozdávání.

 

Kategorie otázky: Zlo a utrpení ve světě, Osobní krize, nemoc, smrt