Uvidíš ještě větší věci. (J 1,50) - Citát z Bible na každý den

27. 10. 2020, efu

Buddhismus, meditace, bylinky - otevřela se mi nová cesta

Navigace: Katalog dotazů > Víra a život (život z víry) > Pochybnosti a krize víry

Dobrý den,
jsem na SŠ se sociálním zaměřením. Celý život jsem vychovávána tak, že je Bůh na prvním místě a jako věřící, musím za každou cenu pomáhat druhým, obětovat se pro druhý. Žiju sice ve víře, ale s Bohem jsem vztah nikdy moc neměla, nic moc jsem k němu necítila, omlouvám se za přirovnání, náš vztah je něco jako se sousedem, vím že existuje, pozdravíme se a tím to hasne. Hodně slýchám, že se lidí nějak dotkl, vnímají ho, vědí, že je u nich, já jsem bohužel nikdy nic takového necítila. Několikrát jsem ho prosila, jestli by se mi nemohl „ukázat", dotknout se mě, nikdy nic,... jako by mě ignoroval.

Měla jsem několik dotazů, který mi nikdo z knězů ani na náboženství pořádně nevysvětlil, když už, tak pro mě nedostatečně. Moc jsem si přála k němu něco cítit, ale nějak mi to nešlo. Před rokem jsem se skrze spolužačku (teď už kamarádku), dostala k budhismu, naučila jsem se meditovat, používat bylinky. Najednou se cítím úplně jinak, více svobodně, lépe, chápu to, co mi nikdo nevysvětlil, lépe vnímám lidi, celkově všecko, co se kolem mě děje, pochopila jsem, že pokud chci pomáhat, musím být já v pohodě, mít se ráda, odpočívat, zkrátka myslet i sama na sebe. Nemůžu pomáhat, když sama budu v nervech, unavená, protivná, nemocná, „jen" abych se za každou cenu někomu zavděčila. Konečně cítím to, co lidi popisovali u Boha. Zároveň cítím, jako bych Boha podváděla. Nevím, jak se všemi těmi pocity naložit, teď se konečně cítím lépe, zároveň ale „podvádím" Boha. Je to zvláštní, nikdy jsem k němu nic moc necítila, a teď mám takové pocity. Zároveň mu nechci lhát, přetvářet se, jak mu věřím, miluju ho, ale nic k němu necítít. Mám trošku problém doma, mám strach říci, jak to s vírou mám, ano jsem sice dost stará na to, abych už zvládla to co chci, ale jsem pořád dost závislá na rodičích.

Pozvi do své meditace Boha Stvořitele

Milá A.,
omlouvám se za pozdní odpověď, ale celou dobu nad Tvou reflexí přemýšlím, modlím se, ptám se, kde my rodiče a vůbec věřící děláme tak zásadní chyby v předávání víry. Ale ne, nechci tím říct, že něco nezvládli Tvoji rodiče. Víra je dar (taky fráze, kterou jsi jistě slyšela nespočetněkrát), a proč ho Bůh nedává naplno všem a hned, to je Boží tajemství. Když pak na člověka udeří s plnou silou, je to skutečně něco úplně jiného, než co si můžeme představovat, odůvodňovat, případně se do toho nutit pod nátlakem okolí. Je to ohromná životní energie, láska, touha, živý vztah, jasné zaměření a podřízení všeho Cíli, a hlavně naprostá vnitřní jistota (která nevylučuje pochybnosti a chvíle nejistot: ale ty jsou jen jako třesoucí se listí na staletém dubu).

Tohle všechno zřejmě znají Tvoji rodiče a ostatní křesťané, se kterými jsi o víře mluvila. A snaží se Ti to předat. Všechnu tu nezdolnou energii víry, která kromě jiného vede k obětavé službě druhým bez ohledu na sebe (možná to byl taky důvod, proč jsi šla na sociální školu). Jenže ouha: Tobě jaksi chybí ten zdroj, ze kterého to má vycházet. Nezáleží na tom, kde se stala chyba – pokud se vůbec nějaká stala. Podstatné je, že máš z víry jen fragmenty. Například: až díky buddhismu jsi pochopila, že „pokud chci pomáhat, musím být já v pohodě, mít se ráda, odpočívat, zkrátka myslet i sama na sebe. Nemůžu pomáhat, když sama budu v nervech, unavená, protivná, nemocná, jen abych se za každou cenu někomu zavděčila.“ Ale tohle zní vysloveně křesťansky! Pán Ježíš sám říká: „Miluj svého bližního jako sebe samého,“ a dokonce to označuje za druhé nejdůležitější přikázání (Mk 12, 31). Z toho plyne, že skutečná láska k sobě samé je nutnou podmínkou toho, abychom mohli milovat druhé a sloužit jim. Miluji-li se divně nebo nijak, nebo jen předstírám, že se mám ráda, ale v hloubi duše sebou pohrdám nebo se lituji nebo se dokonce nenávidím, budu podle tohoto vzoru také „milovat“ svého bližního. A když se přesto budu snažit nezištně sloužit, tak mě to bude vyčerpávat, nudit nebo prostě štvát. Budu „v nervech“, jak správně říkáš. Ale když moje obětavá služba bude mít zdroj v tom, že se cítím milována, když budu vědět, že je mi dáno poslání a bezmezná důvěra od mého Stvořitele, který na mě v každém okamžiku shlíží se zalíbením, spěchá s pomocí, kdykoliv se mi nedostává sil, s radou, když jsem v úzkých – tak to bude radost. To je příklad světců, jako byla Matka Tereza z Kalkaty a mnoho jiných.

No jo, to jsou svatí, řekneš si, ale co my, kteří nedosahujeme jejich kvalit? Důležité je být si jistá, že nejde o moje kvality, ale o kvality, které dává Bůh. Záleží jen na tom, jak jsme ochotni se mu otevřít, kolik ze sebe jsme ochotni mu dát, aby to proměnil v sebe. Je to stejné jako ve vztahu s člověkem. Náš vztah bude natolik kvalitní a důvěrný a láskyplný, nakolik se druhému otevřeme. Píšeš, že jsi ho „prosila, jestli by se mi nemohl ukázat, dotknout se mě,“ a On nikdy nic, jako by Tě ignoroval. Jenže představ si to analogicky na vztahu s klukem, který by o Tebe stál. Třeba bys k němu nezaplála hned vášnivým citem, ale věděla bys, že je to skvělý člověk, který by Tě na rukou nosil. Skutečná oboustranná láska pak může vzniknout jen tak, že se mu otevřeš, odevzdáš, vyjdeš mu vstříc (za předpokladu, že on dělá totéž, což u Boha skutečně není problém), a ne, že po něm budeš chtít, aby on ti pořád dokazoval svou lásku a věrnost. Teď musíš zas vykročit Ty k němu. A tak může láska skutečně vyrůst. Ne každá krásná láska totiž musí začít horoucími city. Často je to naopak – právě ta největší zamilovanost končí naprostým chladem citů, a pokud se vztah poctivě nebudoval, nezůstane nic. Skutečná láska nestojí na citech, ale na neustálém vykračování vstříc druhému.

A jsme u těch bylinek, meditací a buddhistických praktik. Taky je to jakési vykročení: ale ne k Druhému, ale k sobě samé. V první chvíli to může „fungovat“. Najdeš tu totiž všechno to, co Ti chybělo v Tvém chápání křesťanství: lásku k sobě samé, svobodu, radost. Věř mi, že tohle všechno nejen JE, ale MUSÍ BÝT i v křesťanství, aby bylo pravé. Ale přece je tu rozdíl. V křesťanství jde o vzájemnou lásku, o jakési vycházení k Druhému (a skrze Něj a v Něm také k druhým), kdežto v buddhismu o vcházení do sebe, o hledání pokoje v sobě samé či svého místa v universu (nevím přesně, jaké je teoretické pozadí tvé nové „víry“) a z něj rozdávání druhým.

Mám chuť říct, že pro začátek to není úplně špatná cesta, ale bohužel tyhle východní cesty skrývají jedno velké nebezpečí: nevíme přesně, s čím si zahráváme. Skrze různé praktiky můžeš vpustit do svého života nečisté síly, se kterými pak budeš bojovat celý život. Dej si pozor na všechno, co funguje „zázračně“. Pokud jde o přirozené působení, jako bylinky či houby, snad to není nic špatného, když se to s nimi nepřehání. Horší jsou různé techniky, jako reiki apod.

Máš pravdu, že už jsi dost stará na to, abys hledala své vlastní cesty, nezávisle na rodičích. Nechtěj se za každou cenu zavděčit, nenech se stresovat tím, co si o Tobě myslí druzí, byť jsou to milovaní rodiče. Možná by bylo dobré s nimi o tom promluvit, abys nebyla tísněná pocitem pokrytectví a podvodu. Vylož karty na stůl, je-li to možné. A zároveň je vylož před Bohem (o kterém přinejmenším víš, že existuje). Mluv s ním upřímně o tom, co prožíváš a cítíš. Ptej se ho na správnou cestu. Zkus vnímat jeho velkou lásku a pozornost k Tobě v těch nejdrobnějších událostech všedního dne. Možná je to On, kdo Ti prostřednictvím kamarádky a buddhismu chtěl otevřít oči, abys pochopila, že Tvoje víra má značné mezery a že to chce restart. Nevím, jak probíhá Tvoje meditace, ale zkus do ní pozvat Boha, svého Stvořitele. Ať on prozáří Tvé nitro svým pokojem.
Zároveň zkus o téhle své životní fázi uvažovat opravdu jen jako o životní fázi, kterou si musíš nebo chceš projít, ale nezavírej za sebou dveře, nech je otevřené pro návrat.

Pak možná zjistíš, že ten pokoj, který jsi schopná najít v sobě a získat z přirozených zdrojů, ti přece jen nedostačuje. Nezapomeň nikdy, že znáš ten nejhlubší a nejbohatší Zdroj, který na Tebe nejen čeká, ale nepřestává Tě vyhlížet s láskou a touhou. Jsem přesvědčená, že takové hluboké duše, jako jsi Ty, se nakonec nemůžou spokojit s ničím menším, než je Kristus.

Modlím se za Tebe.
 

Kategorie otázky: Náboženství různá, Pochybnosti a krize víry

Související texty k tématu:

Modlitba, meditace:
JAK SE MÁM MODLIT?- Neumím se modlit
Několik podnětů, jak se (začít) modlit
- Hovořit s Bohem I v našich citech může být pravda...
- Jednoduchý způsob modlitby v každé situaci
Modlitba pro kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv
Přímluvná modlitba - proč a jak
- Modli se jak umíš, ne jak neumíš Bůh nepotřebuje naše básně 
- web o modlitbě: www.modlitba.cz

Motto webu: Ten, kdo doufá v Boha a spoléhá se na něj, je jako strom u vody. (srov. Jer 17,5-8)

Svatý Václav stál u základů Evropy

Svatý Václav stál u základů Evropy
(28. 9. 2021) Jaký vzor nabízíme mladým lidem dnes? Rytíře nebo švindlíře?

Mnichovská dohoda zavalila bezpočet lidí nepopsatelným utrpením

Mnichovská dohoda zavalila bezpočet lidí nepopsatelným utrpením
(28. 9. 2021) Násilí a bezpráví zasadilo těžké rány a zanechalo hořkost. Všeho toho velice lituji, naplňuje mě to smutkem a hluboce se…

Co napsal Karel Čapek o sv. Václavovi týden před svou smrtí

Co napsal Karel Čapek o sv. Václavovi týden před svou smrtí
(26. 9. 2021) Nezapomeňme na tradici svatováclavskou...

Jak roste vinná réva a jak se dělá víno? Pracovní listy pro děti

(23. 9. 2021) A znáte nějaké další rostliny, které se objevují v Bibli?

Světový den turistiky- 27. září

(22. 9. 2021) Cestování a turistika přispívá ke vzájemnému poznávání národů a kultur. Podobně je tomu se sportem...

Téma: narcismus. K poslechu

(17. 9. 2021) Zajímavá série tří pořadů na Radiu Wave