16. neděle v mezidobí

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Hle, Bůh mi pomáhá, Pán mě udržuje naživu. Budu s radostí přinášet oběti, chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, buď stále s námi, a když nás voláš, abychom ti celým svým životem sloužili, rozmnož v nás víru, naději a lásku, abychom věrně plnili tvá přikázání. Prosíme o to skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Židé z diaspory si kladli otázku, proč Bůh nezasahuje a neničí ctitele model. Na to reaguje uvedený úryvek (1. st. před Kr.), který poukazuje na Boží trpělivost a shovívavost s hříšníkem. Bůh je vzorem jednání i pro lid oddaný Zákonu: se stejnou trpělivostí má jednat vůči „zbloudilým“.

Mdr 12,13.16-19

Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě.
Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívaným ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce.
Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.

ŽALM 86

Odpověď: Tys, Pane, dobrý a shovívavý.

Tys, Pane, dobrý a shovívaný, – nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. – Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, – všimni si hlasu mé snažné prosby.
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, – budou se ti klanět, Pane, – a velebit tvé jméno. – Protože tys veliký a činíš divy, – ty jediný jsi Bůh.
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, – váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. – Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.

2. ČTENÍ

Nejen tvorstvo ve svém celku, nejen my sami, ale i Duch sám v nás vzdychá – lépe řečeno vkládá do nás touhu po celostném vykoupení, tíhnutí k plnému životu s Bohem.

Řím 8,26-27

(Bratři a sestry!) Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tajemství Božího království odhalil maličkým. Aleluja.

EVANGELIUM

Ne všichni učedníci budou „na úrovni“. Toto velmi zřetelně znázorňuje podobenství o koukolu. Proti této nepotěšitelné situaci se vyskytují dva postoje: Boží trpělivost a netrpělivost služebníků. Bůh ví, že ani koukol nemůže zastavit jeho království, které bude dokonalé (a bez plevele) teprve po skončení tohoto světa. Není v Božím plánu vytrhnout plevel už teď, čili vyloučit všechny ty, kdo nesplňují ideál evangelia. Tak Ježíš odsuzuje každou podobu puritánského extremismu v církvi.

Mt 13,24-43

Ježíš předložil zástupům toto podobenství:
„Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel.
Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: ‚Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ A služebníci mu řekli: ‚Máme jít a sesbírat ho?‘ On však řekl: ‚Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Předložil jim další podobenství:
„Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“
Pověděl jim jiné podobenství:
„Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“
To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: ‚Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.‘
Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl:
„Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.
Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce.
Kdo má uši, slyš!“

K ZAMYŠLENÍ

Nechat svět světem a nestarat se o nic? Nebo naopak dělat pořádek v církvi i v celém světě? Nebo nařídit dobro všem a tvrdě ho vynucovat? Kdo by nikdy v životě nepocítil ani jedno z těchto pokušení? Ale evangelium ukazuje jinou cestu, která není pro člověka vždy lehkou. Soud přenechává Bohu a člověku dává důvěru k jeho růstu. Dobro nevnucuje, ale nechává ho skrze své obdarování v lidech vyrůstat. Člověku se to může zdát být pomalé, málo účinné, slabé. Ano, Bůh nevystupuje v dějinách jako pohádkový silák, který všechno zlo na místě přemůže a potrestá. Vystupuje spíš jako slabý a důvěřující a právě ve své mírnosti, důvěře a nenásilí jako ten silný, který ví, že mu patří celá věčná budoucnost. Znovu a znovu se tedy musíme přizpůsobovat jeho myšlení. To prakticky znamená vnímat jeho podobenství jako slovo pro dnešní dobu a uskutečňovat jeho poselství v obyčejných každodenních životních okolnostech.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

18. 7.

Ex 14,5-18

Mt 12,38-42

Komentář: Mt 12,38-42
Touha vidět něco, co by odpovídalo lidským touhám a představám, je nepochybně silná. Ale teprve vnímání Ježíšova slova vede k záchraně. Ten, kdo na ně nedbá, je ve stejném nebezpečí jako Ježíšovi současníci.

19. 7.

Ex 14,21 – 15,1

Mt 12,46-50

Komentář: Mt 12,46-50
Jak blízká může být cesta do Ježíšova příbuzenstva. A přece je mnohdy obtížná. Protože k plnění Otcovy vůle je třeba se vzdát svých vlastních nároků. A to je docela těžké.

20. 7.

Ex 16,1-5.9-15

Mt 13,1-9

Komentář: Ex 16,1-5.9-15
Bůh se opravdu o svůj lid staral a stará se o něj i dnes. Ale člověk má tendenci reagovat na nouzi reptáním. Přesto všechno je třeba se dopracovat k důvěře. Bůh si ji víc než zaslouží.

21. 7.

Ex 19,1-2.9-11.16-20b

Mt 13,10-17

Komentář: Mt 13,10-17
Neotupělo mé srdce? Může se to stát dost snadno, není třeba k tomu ani dělat mnoho zla. Stačí zaplňovat své nitro neužitečnostmi. Ale Ježíš může i mé srdce osvobodit, učinit je vnímavým, budu-li to od něho čekat a žádat.

22. 7.

Ex 20,1-17

Mt 13,18-23

Komentář: Mt 13,18-23
Půda nemůže udělat něco sama se sebou. Člověk ale do jisté míry se sebou samým ledacos udělat může. A spojí-li se jeho dobrá činnost s činností Boží, výsledek je překvapivý.

23. 7. Svátek sv. Brigity

Gal 2,19-20

Jan 15,1-8

Komentář: Gal 2,19-20
Na tomto místě z listu Galaťanům ono „být ukřižován s Kristem“ neznamená „askezi“, ale víru v Krista, který se na kříži vydal za mě.