3. neděle velikonoční - Cyklus C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Jásejte Bohu, všechny země, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys obnovil svůj lid, abychom se mohli znovu radovat, že jsme tvými syny. Dej, ať v nás velikonoční radost stále trvá, abychom s pevnou nadějí očekávali slávu vzkříšení. Skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Při výslechu Petr s ostatními opakuje to, co řekl již dříve (v. 29; srov. Sk 4,19): ”Více je třeba poslouchat Boha než lidi.” Formou klasického vyznání víry v Ukřižovaného a Vzkříšeného pak ukazuje, že Bůh již promluvil dostatečně jasně: Poprvé skrze události (vzkřísil Ježíše a povýšil ho jako ”vůdce a spasitele”, v. 30n), podruhé skrze Ducha, dárce jistoty víry a síly slova (v. 32). Výraz ”Bůh našich otců” opět naznačuje zasazení víry v Krista do kontextu SZ a Petrovu vnitřní sounáležitost s vírou těch, kteří jej odmítají.

Sk 5,27b-32.40b-41

Velekněz začal apoštoly vyslýchat: ”Přísně jsme vám přece zakázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho všeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka.”
Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli: ”Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.”
Dali apoštoly zbičovat a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.

ŽALM 30

Odpověď: Aleluja.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, – nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé.

Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, – zachovals mi život mezi těmi, – kteří do hrobu klesli.

Zpívejte, Hospodinu, jeho zbožní, – a vzdávejte díky jeho svatému jménu! – Vždyť jeho hněv trvá chvíli, – ale jeho laskavost po celý život, – zvečera se uhostí pláč, – zjitra však jásot.

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, – pomoz mi, Hospodine! – Můj nářek jsi obrátil v tanec, – Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!

2. ČTENÍ

Úryvek je součástí tzv. nebeské liturgie, která se koná poté, co Beránek vzal zapečetěný svitek (Zj 4,8). Převzetí svitku vyjevuje výjimečnou důstojnost Beránka: On je hoden úcty, která náleží jen Bohu (viz 1 Kron 29,11-12). Jen Beránek může rozlomit pečetě, a tím přivést dějiny k jejich dovršení. Jak neoslavovat jako Boha tohoto Krista, který naplňuje dějiny spásy? Nebo lépe, On sám je tím naplněním, protože On je Bůh – Spasitel. Proto jemu se vzdává chvála na zemi i na nebi. Starci zastupují celý Boží lid, zatímco ony ”čtyři bytosti” personifikují jednak Boží působení vůči celému světu (proto ”čtyři”, jako jsou čtyři světové strany – Zj 6,1.3.5.7), jednak oslavení Boha.

Zj 5,11-14

Já, Jan, měl jsem vidění a uslyšel jsem hlas velkého množství andělů shromážděných kolem trůnu, bytostí a starců – bylo jich na milióny a stamilióny – a volali silným hlasem: ”Beránek, který byl zabit, si zaslouží, aby přijal moc, bohatství, moudrost a sílu, čest, slávu i chválu!”
A všechno tvorstvo na nebi, ne zemi, v podsvětí i na moři, a vše, co je v nich, jsem slyšel volat: ”Tomu, který sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky!” Tu ony čtyři bytosti přidaly: ”Amen!” a starci padli na tvář a poklonili se.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Kristus, který všechno stvořil, vstal z mrtvých a smiloval se nad lidským pokolením. Aleluja.

EVANGELIUM

U Jana je misijní poslání učedníků zakomponováno do 21. kapitoly. Vzkříšení nebylo produktem víry nebo naděje učedníků. To byli realisté, kteří jdou, když je po všem, opět za svojí prací. Vzkříšený zde opět vstupuje do jejich všedního života a dovádí je jemně k poznání a k hluboké víře (v. 7.12). Rybolov naznačuje budoucí misijní poslání apoštolů. Kontrast mezi neúspěšným rybolovem ”na vlastní pěst” a rybolovem ”na Ježíšovo slovo” dotvrzuje, že učedníci mohou nést ovoce jen tehdy, zůstanou-li v Ježíši. Bez něj nemohou dělat nic (Jan 15,5). V rámci všeobecného poslání všech apoštolů je zařazeno i osobní Petrovo povolání.

Jan 21,1-19

Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto:
Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: ”Půjdu lovit ryby.” Odpověděli mu: ”I my půjdeme s tebou.” Vyšli tedy a stoupili na loď, ale tu noc nic nechytili.
Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.
Ježíš se jich zeptal: ”Dítky, nemáte něco k jídlu?”
Odpověděli mu: ”Nemáme.”
On jim řekl: ”Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.” Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb.
Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: ”Pán je to!” Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty – byl totiž oblečen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami.
Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: ”Přineste několik ryb, které jste právě chytili.” Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: ”Pojďte snídat!” Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: ”Kdo jsi?” Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.
To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil svým učedníkům po svém zmrtvýchvstání.
Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: ”Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?”
Odpověděl mu: ”Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.”
Ježíš mu řekl ”Pas mé beránky.”
Podruhé se ho zeptal: ”Šimone, synu Janův, miluješ mě?”
Odpověděl mu: ”Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.”
Ježíš mu řekl: ”Pas moje ovce.”
Zeptal se ho potřetí: ”Šimone, synu Janův, miluješ mě?”
Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: ”Miluješ mě?” a odpověděl mu: ”Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.”
Ježíš mu řekl: ”Pas moje ovce. Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.”
To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: ”Následuj mě!”

K ZAMYŠLENÍ

Petr řekne Ježíšovi slova lásky a zdá se, že to stačí. Je mu odpuštěno, je vyvolen k jedinečnému úkolu. Může nám to připadat trochu podezřelé – sami víme, jak se taková libá slova mohou lehce vyslovit a stát jen prázdnými zvuky. Ale Petr dostává ve svém životě příležitost svá slova lásky dotvrdit činy. Musí svou lásku osvědčit ve velmi těžkých a nepříjemných situacích a nakonec je dosvědčí i obětí života. Není zřejmě zbytečné slovy vyznat osobní vztah ke Kristu. Ale slova se mají dál proměňovat v životní postoje a činy. Teprve potom mají plnou váhu a platnost.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

Sk 6,8-15

Jan 6,22-29

Komentář: Jan 6,22-29
Ježíš nebyl příliš nadšený z toho, že ho hledali: Neměli totiž nejlepší pohnutky. Hledám ho vůbec? Proč? Aby mi bylo dobře?

Sk 7,51-8,1a

Jan 6,30-35

Komentář: Jan 6,30-35
Pravý pokrm, skutečný zdroj života: Kde jej hledám?

Sk 8,1b-8

Jan 6,35-40

Komentář: Jan 6,35-40
Kristus je zcela pro mě: Skoro by se dalo říct, že nežije pro sebe a kvůli sobě, ale pro mě. A to nejen tehdy před 2000 lety, ale i teď – jako živý a vzkříšený.

29. 4. Svátek sv. Kateřiny Sienské

1 Jan 1,5-2,2

Mt 11,25-30

Komentář: 1 Jan 1,5-2,2
Velkým darem Velikonoc je odpuštění: A takový dar můžeme využívat ”bez omezení”, pokud jsme ochotni vyznat a odevzdat svůj hřích. Cesta ke smíření je otevřena…

Sk 9,1-20

Jan 6,52-59

Komentář: Jan 6,52-59
Pít jeho krev a jíst jeho tělo neznamená jen přijímat eucharistii. Znamená přijmout Krista (eucharistického) do svého nitra, do svých citů, zranění, ambicí…

Sk 9,31-42

Jan 6,60-69

Komentář: Jan 6,60-69
My jsme uvěřili a poznali: Petr byl tedy silně přesvědčen o tom, že je na správné cestě, že jen Kristus je cestou a životem. Jsem i já takto přesvědčen? Nebo je moje víra jen instinktem, cítěním?