Filozof, humorista, mučedník... Popraven králem Jindřichem VII. Patron politiků a vládců.

Tomáš More (Thomas More, Thomas Morus)

Svatý Tomáš More se narodil v Londýně dne 7. února roku 1478 jako syn soudce Jana Mora, člena vysokého soudního tribunálu. Už jako velmi mladý vstoupil do služeb Jana Mortona, kancléře Jindřicha VII. V Oxfordu získal dobré humanistické vzdělání a tam rovněž poznal některé z největších představitelů humanismu, jako byli Colet, Linacre, Latimer, Tunstall a Colt. V roce 1499 se zrodilo jeho přátelství s Erasmem Rotterdamským. Studoval právo v New Inn a později v Lincoln’s Inn.

Za svého mládí cítil touhu stát se mnichem, stýkal se s františkány z Greenwich a čtyři roky strávil v londýnské kartouze. Když zanechal života v klauzuře, oženil se s Janou Coltovou a měli spolu čtyři děti. Když ovdověl, oženil se podruhé s Alicí Middletonovou.

Roku 1504 se stal členem parlamentu. Protože se specializoval na mořské právo, začal pracovat pro Livery Companies a The Merchant Adventures. Jindřich VIII. ho v roce 1510 jmenoval zástupcem koruny v Londýně, zástupcem šerifa města a soudcem v Hampshiru. Byl povoláván do různých diplomatických funkcí, proto pobýval ve Flandrech (1515) a ve francouzském Calais (1517).

V tomto období, přesně v roce 1516, publikoval své vrcholné dílo – Utopii. V roce 1519 ho Jindřich VIII. jmenoval královským poradcem. Roku 1523 byl zvolen předsedou Dolní sněmovny. V roce 1529 byl jmenován lordem kancléřem, kterýžto úřad zastával čtyři roky. Roku 1532 se úřadu vzdal, protože nepřijal zákon o svrchovanosti (Act of Supremacy), jímž se král stal hlavou anglikánské církve.

More opustil veřejný život a uchýlil se do svého domu v Chelsea. Byl však obžalován z velezrady, uvězněn v londýnském Toweru a odsouzen k smrti. Během soudního procesu vyslovil na svoji obhajobu řeč, která vstoupila do dějin. Postavil se za nerozlučitelnost manželství, svobodu církve ve vztahu ke státu a vyznal respekt k právnímu řádu založenému na křesťanských hodnotách. Dne 6. července roku 1535 byl sťat.

Tomáš More se velmi věnoval rodině, náboženské, morální i intelektuální výchově dětí, velký důraz kladl na modlitbu v rodině a na chvíle odpočinku. Pěstoval smysl pro humor, byl obdivován mimo jiné pro velkou morální integritu, bystrého ducha, otevřenou a přátelskou povahu a výjimečnou erudovanost.

V 22. června roku 1935 byl papežem Piem XI. svatořečen. Papež Jan Pavel II. ho roku 2000 prohlásil patronem politiků a vládců.

 

Svatý Tomáš More

1478–1535, Londýn

mučedník

Patron: advokátů, politiků a vládců

Se svolením zpracováno podle knihy:
Svatí na každý den - II. svazek,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.

Z dopisu poslaného svatým Tomášem dceři Markétě z vězení

(The English Works of Sir Thomas More, London 1557, p. 1454)

S veškerou nadějí a důvěrou se zcela svěřuji Bohu

Dobře vím, Markéto, jak nehodný byl můj dosavadní život a že bych si zcela zasloužil, aby mě Bůh opustil. Přesto však nepřestanu, vždycky budu důvěřovat a pevně doufat v jeho nesmírnou dobrotu. Vždyť až dosud mi jeho svatá milost dávala sílu, abych raději pohrdl z celé duše veškerým majetkem, příjmy i samotným životem, než abych přísahal proti svému svědomí. I krále vedla k tomu, aby se mnou nakládal milostivě, takže mě až dosud zbavil pouze svobody. Tímto jediným opatřením mi Jeho Veličenstvo prokázalo větší dobrodiní – k mému duchovnímu pokroku, jak doufám – než všemi poctami a statky, jimiž mě zahrnulo předtím. Tatáž milost, jak doufám, přiměje krále, že proti mně už nestanoví nic těžšího, anebo mi bude milost Boží dávat neustále sílu, abych snesl cokoli těžkého trpělivě, statečně a ochotně.

Když se moje trpělivost spojí se zásluhami hořkého utrpení Páně, které ovšem nekonečně převyšuje záslužností i způsobem všechno, co mohu snášet já, zmírní mi tato trpělivost zasloužené tresty v očistci a ze štědré dobroty Boží zvětší trochu i mou odměnu v nebi.

Nechci se vzdát důvěry v dobrotivost Boží, má drahá Meg, i když cítím, jak jsem slabý a křehký. A i kdybych pozoroval, že strachem a zděšením už už klesám, vzpomenu si, jak svatý Petr při jediném závanu větru začal tonout, protože měl malou víru, a udělám, co udělal on. Zavolám na Krista: Pane, zachraň mě. A doufám, že vztáhne ruku, uchopí mě a nedovolí, abych se utopil.

Ale i kdyby dopustil, abych se choval ještě dále tak jako Petr a úplně padl, přísahal a zapřel (ať to Bůh svým milosrdenstvím ode mne odvrátí, nebo ať mi z toho pádu vzejde spíše škoda než prospěch), přece doufám, že i v tom případě by na mě pohlédl s milosrdnou láskou, jako pohlédl na Petra, a znovu mě postavil na nohy, abych opět vyznal pravdu, ulevil svému svědomí a statečně snášel trest a hanbu za své dřívější zapření.

Zkrátka, má milá Margot, vím to zcela jistě, že mě Bůh neopustí, leda mou vinou. S veškerou nadějí a důvěrou se mu tedy zcela svěřuji. Nechal-li by mě zahynout pro mé hříchy, byla by na mně oslavena aspoň jeho spravedlnost. Doufám však naprosto pevně, že jeho něžná dobrota věrně zachrání mou duši a způsobí, že se na mně jasně ukáže jeho milosrdenství spíše než jeho spravedlnost.

Neklesej tedy na mysli, drahá dcero moje, a neměj o mne přílišnou starost, ať se mi v tomto světě stane cokoli. Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší. (převzato z breviar.cz)