„Proč to děláš, Bože?“

Velikonoce – už po kolikáté?! Velikonoce – už po tolikáté...

O Matce Tereze se vypráví krátký příběh. Když se jednou ujala zubožené opuštěné dívky, zažila zvláštní věc. Ta dívka se jí podívala do očí a unaveně se zeptala: „Proč to děláš?“ Matka Tereza jí odpověděla: „Protože tě mám ráda.“ Holčička se rozzářila a třikrát zašeptala: „Řekni to ještě, řekni to, řekni to ještě.“

Jsou tu další Velikonoce. Přichází možná po 10., 20., nebo po 50.?  Znovu slyšíme ten samý pašijový příběh o Ježíšově umučení a v podvědomí nám může naskočit: Už to slyším po tolikáté. To znám...

Slova po nás stékají, aniž by se nás dotkla. Co s tím?

I když si to nemusíme uvědomovat, naše srdce jsou tu a tam, více či méně vyprahlá a bolavá, bezradná či otupělá. Zkusme zvednout hlavu a znovu se zadívat na Ježíše.

Boží slovo o Jeho smrti, která ale není koncem, je živé a aktuální pro nás všechny bez rozdílu. V každé situaci, kterou prožíváme, zaznívá opětovně poselství: má láska k tobě nemá hranice. Nedávám ti něco, ale sám sebe. Mám moc vyvést tě z hrobů, kde umřela tvá naděje, tvá ochota odpouštět, tvá důvěra v člověka, tvé rozhodnutí zůstat věrný….  Mám moc vracet život.

Tyto Velikonoce chtějí přinést novou naději i tobě, posílit tvoji víru v Boží věrnost. Abys mohl/ mohla opět vykročit v tichém úžasu nad Boží odpovědí na otázku: „Proč to děláš, Bože?“ „Protože tě miluji.“

Bože, řekni mi to ještě jednou…