Pravá láska hledá prospěch toho druhého

Stojíme ve frontě na vlek, nad námi azurové nebe, kvalitní sníh. Je nám dobře a užíváme si pohodu. Najednou se z kopce přiřítí lyžař středního věku, porazí při dojezdu několik lidí a postaví se na začátek fronty.

S kopce sjíždějí dvě malé holčičky. Může jim být tak sedm let,  obě si lyžování užívají a je na nich vidět, že jsou spolu rády. Když jedna upadne, druhá k ní hned jede, aby jí podala ruku a pomohla jí vstát.

Dvě modelové situace, se kterými se každodenně v různých formách setkáváme.

Když hledáme protipól slova láska, možná nás hned napadne slovo „nenávist“. Ale výstižnější je spíš slovo „sobectví“, protože láska hledá především prospěch toho druhého, a to sobecký člověk myslící jen na sebe neumí.

Po lásce toužíme všichni. Každý chce být někým milován a zakoušet, že někomu na něm záleží. „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku kdybych neměl, nic nejsem,“ píše apoštol Pavel ve svém listě Korintským (srov. 1Kor 13,2).

Milovat Boha a svého bližního jako sám sebe jsou dvě největší přikázání. Jsou největší proto, že je v nich obsaženo vše, o co by nám v životě mělo jít. Budeme-li myslet ve svém jednání na druhé, na to, co jim prospívá, bude svět kolem nás lepší. Někdy stačí jen podat ruku a pomoct vstát.