Polopravdy, zamlčování a mlžení

Nedávno jsem zachytila v médiích informaci o tom, že existuje směr, kterému se říká „radikální upřímnost“. Vede lidi k říkání pravdy a odmítá lhaní, zatajování a překrucování skutečnosti. Je možné projít i kurzem, abychom se naučili říkat skutečnou pravdu o tom, co cítíme a co si skutečně myslíme.

Když se nad tím zamyslím, připadá mi trochu děsivé, že se máme učit pravdomluvnosti a upřímnosti. Ale na druhou stranu – kdo může opravdu upřímně říci: „Já nelžu.“

Možná si v první chvíli odpovíme, že doopravdy nejsme lháři a druhým lidem říkáme pravdu. Ale co polopravdy, zamlčování a mlžení?

Co třeba například:

„Přijdeš dnes hned po práci?“ – „Nevím, asi se dnes trochu zdržím.“
Pravdivá odpověď: „NE, přijdu dnes pozdě, domluvil jsem se s kamarádem, že zajdeme po práci na pivo.“

„Nevidělas někde mou novou kravatu? – „Nejsem si jistá, nezapadla někam?“
Pravdivá odpověď: „ANO, omylem jsem ji vyprala a je na vyhození“.

„Bylo dnes ve škole vše v pořádku?“ – „Ale jo, celkem nuda.“
Pravdivá odpověď: „NE, hrozně jsem pokazil test a bojím se ti o tom říct.“

„Půjdeš dnes na mši?“ – „Nevím, nějak se necítím.“
Pravdivá odpověď: „NE, nechce se mi jít do kostela, protože si nejsem jistá, jestli ještě věřím v Boha.“

Pokud nám tyto věty něco připomínají, pak se můžeme zamyslet, o čem Ježíš mluví, když nás nabádá, aby naše řeč byla „ano, ano – ne, ne“. Už více jak před 2000 let přišel s tím, abychom mluvili bez okolků, zbytečně nepřísahali, nemlžili a nevykrucovali se. Říká nám, že co je nad tato jasná dvě slova, je od zlého (Mt 5,37). A je tomu tak. Kolik prostoru v naší mysli zabírá věčné vymýšlení výmluv, konstrukce „nevinných“ lží… Kolik času věnujeme tomu, abychom vymysleli, jak tu kterou věc říci, aby to nebylo tak nepříjemné…

Nemusíme se vyčerpávat
a ničit si vztahy naší neupřímností,
tak ať je naše řeč „ano, ano – ne, ne.“
Ale zároveň neopomíjejme,
že "Pravda bez lásky je nesnášenlivá a odpuzuje..."​