Pije ti někdo krev? Nenič si život nenávistí

V Ježíšově době bylo židovské území okupováno nepřátelskou mocností – Římem. A jeden z představitelů této nenáviděné mocnosti žil v malém městečku Kafarnaum, kde jako setník velel stovce mužů. Byl to cizinec a nebyl židovským věřícím. Tohoto konkrétního setníka měli sice místní v oblibě, ale obecně se Židé nad nevěřícími pohany vnitřně povyšovali a stranili se jich. U Ježíše tomu tak ale nebylo. Neměl problém k pohanskému setníkovi zajít. Během celého svého působení se totiž ucházel o všechny. Překračoval hranice politické, kulturní, společenské i náboženské – aby mohl vycházet vstříc úplně všem.

A protože se Bůh uchází úplně o každého, uchází se i o mě!  Stejně tak ale i o mého sprostého souseda, o mého arogantního a sebestředného nadřízeného, o despotického zapšklého politika, o vysmátého oligarchu, o piráta silnic... Prostě nejen o ty, které mám rád, ale i o každého kdo mi „pije krev“. Všem jednotlivě Bůh usiluje sdělit svou náklonnost, lásku a … nejhlubší uzdravení.

Pro nás má tato skutečnost vlastně osvobozující účinek. Můžeme totiž žít v jistotě, že Bůh usiluje o uzdravení a proměnu každého člověka. V první řadě mě samého, dále pak ale i o uzdravení každého v mém okolí a na celém světě. To nás sice nezbavuje nutnosti bojovat za spravedlnost, ale osvobozuje nás to od jakési nevyhnutelné nákazy vnitřní nenávisti (závisti a pomstychtivostí) vůči těm, kdo druhým škodí. Nenávist totiž rozežírá člověka zevnitř a dělá z něho ukřivděnou, nepokojnou a zapšklou bytost, která vidí okolní svět jenom šedivými brýlemi zášti.

S Bohem můžeme ale i spolupracovat.
V první řadě můžeme například žehnat těm,
kterým bychom spontánně nadávali.
Přejeme jim tak, aby osobně zakusili
Boží dobrotu, lásku
a uzdravení.

Nikomu neodplácejte zlým za zlé.
Stojí totiž v Písmu: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.
Ale spíše naopak: Když tvůj nepřítel má hlad, dej mu najíst,
když má žízeň, dej mu napít.
Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, ale přemáhej zlo dobrem.
(srov. Řím 12, 17.19-21)