Nesmíření a neodpuštění nám berou vnitřní klid

Když učedníci prosí Ježíše, aby je naučil modlit, nabídl jim modlitbu Otče náš. Druhá část této modlitby se zabývá tím, co je důležité pro lidský život: chléb a odpuštění. Proč právě odpuštění je pro život tak důležité?

Nesmíření a neodpuštění nám berou klid, jsou jako těžká koule na noze. Neodpuštění poznamenává náš život do takové míry, že někdy je nutná až odborná pomoc. Odpouštět neznamená druhého omlouvat. Můžeme hledat rozumové důvody, proč takto člověk jedná, ale to není odpuštění. Stejně tak odpuštění není na věc zapomenout. Existují věci, na které zapomenout nelze, které v nás zanechaly nesmazatelné stopy. Odpuštění není ani vykonání spravedlnosti. Existují situace, kdy je třeba zločiny odsoudit a potrestat. Ani to však není odpuštění. Odpuštění není ani to, když s jakousí nadřazeností druhému řekneme: „Dobře, ale už si dej příště pozor, ať už se to neopakuje.“

Odpuštění se děje tehdy, kdy už nemáme zapotřebí připomínat druhému jeho provinění, kdy máme v srdci pokoj. Už nejsme břemenem neodpuštění svazováni, jsme svobodní. A dalším krokem pak je, když tomu, kdo nám ublížil, dokážeme žehnat a přát mu dobro.

Příkladem takového odpuštění je například modlitba, která byla údajně nalezena mezi věcmi patřícími jednomu Židovi, který zahynul v koncentračním táboře: „Až, Pane, přijdeš ve své slávě, pamatuj nejen na lidi dobré vůle, ale též na ty, kdo měli vůli zlou. A v den soudu si nepřipomínej jen krutosti a násilí, jež tito způsobili druhým: pamatuj též na užitek, který jsme z jejich jednání dokázali vytěžit. Pamatuj na trpělivost, odvahu, vědomí společenství, pokoru, velkomyslnost a věrnost, které v nás naši katani vzbudili. Kéž, Pane, tyto plody, které se v nás zrodily, poslouží také k jejich spáse.“

Odpouštět není jednoduché.
Můžeme ale o pomoc prosit
našeho, neustále nám odpouštějícího Pána:
„Pane, pomoz mi, prosím, odpustit
a naplňuj  mě svým pokojem…“