Neodpuštění nám bere radost

Patří k lidské přirozenosti, že žijeme ve vztazích. Ale stává se, že i pevný, z vnějšího hlediska ničím neohrozitelný vztah se naruší tak, že se naše cesty můžou  rozejít. Někdy vyřkneme i taková slova jako „už s tebou nechci mít nic společného“ a spálíme za sebou mosty.

Nesmíření a neodpuštění nám ale klid do duše nepřinesou, jsou jako těžká koule na noze, berou nám radost. Neodpuštění poznamenává naši duševní stabilitu, někdy až tak, že je nutná odborná pomoc.

Slova jako „promiň, odpusť…“ osvobozují. Jsou tak důležitá, že na konci života mnozí umírající netouží po ničem jiném než po usmíření, po vypořádání „dluhů“, které vůči někomu blízkému mají. Na ničem jiném jim v posledních chvílích nezáleží víc než na narovnání nemocných vztahů.

Chce to kus odvahy hledat cesty ke smíření
a požádat o odpuštění.
Sami na to často nemáme.
Můžeme ale prosit našeho,
nám neustále odpouštějícího, Boha:
„Pane, prosím, pomoz mi odpustit
a pomoz nám na cestě smíření…“