Někdy si připadneme, jako bychom měli zavázané oči

Díky povinnému tělovýchovnému kurzu, který jsem tento týden absolvovala, jsem si vzpomněla na jednu hru, kterou jsme kdysi hrávali na táborech. Jmenovala se Noc Trifidů a zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že jeden člověk bez šátku na očích vede dalších 5-6 se zavázanýma očima a snaží se je provést přes několikero různých překážek. Nemluví na vás. Musíte mu prostě věřit, že ví, co dělá, když vás různě postrkuje, posunuje, usměrňuje…

Když máte zavázané oči, připadne vám, že děláte spoustu nesmyslných úkonů. Proč se mám zrovna teď skrčit? Fakt se mám plazit – dělají si ze mě legraci? Proč mám teď jít v podřepu? Během cesty opravdu nic nevíte a nechápete, proč po vás někdo chce takové hlouposti.

Když ale dojdete na konec a rozvážou vám oči, najednou si řeknete jedno velké „AHA“. Kdybych se tady neplazila, narazila bych hlavou přímo do té obří větve. Nebo kdybych nešla v podřepu, tvář by mi rozdrápaly bujně rostoucí maliníkové keře…

My lidé toho moc nevidíme, často si stěžujeme, proč zrovna teď musíme to nebo tamto. Myslíme si, že „plazit se“ nebo „chodit v podřepu“ je naprosto zbytečné, když přece úplně v pohodě můžeme jít rovně. Co ale nevidíme, je to, že bychom si ve skutečnosti ublížili. Bůh to ale vidí a snaží se nás dovést v pořádku do cíle. Máme možnost se mu vzepřít a jít si vlastní cestou. Nikdo nám v tom nebrání. Podaří se nám ale bez úhony překonat všechny překážky a dojít do cíle?