Jak proměnit frustraci z neustálého omezení

Text o pšeničném zrnu dává příležitost zamyslet se nad tématem oběti, které je právě  v těchto dnech tak aktuální. Vzhledem k okolnostem, které nás provázejí celý poslední pandemický rok, jsme neustále vyzýváni k ohleduplnosti. Pro mnohé se ale ohleduplnost rovná tomu, že je potřeba přinášet osobní oběti.

Jistě to pro nás není snadné. Přicházíme o práci, nebo naopak pracujeme mnohem více než dříve. Trávíme mnohem více času doma, kde se už po roce objevuje ponorka. Učíme se s dětmi přes počítač, uskromňujeme se, žijeme v nejistotě a ve stresu… Snad v nás i bují pochyby, jestli je to k něčemu dobré, jestli naše osobní oběti mají nějaký význam, jestli nepřicházíme o naše jistoty zbytečně…

Zvolíme-li přístup, ve kterém za každou cenu budeme chtít zůstat celým zrnem, skutečně můžeme zažívat velký pocit osamění. Pokud ale vědomě dokážeme přinést svou vlastní oběť a odevzdáme ji Bohu do rukou, pak sami nezůstáváme, protože přinášíme užitek. Věřím tomu, že jsme jako lidstvo propojeni a můžeme si vzájemně pomáhat i tím, že obětujeme něco ze svého za někoho jiného.

Ježíš obětoval svůj život za všechny lidi. Neřekl, že svůj život dává jen za toho, kterého osobně zná, kdo je mu sympatický. Neřekl, že jeden život má vyšší hodnotu než jiný. Ježíš měl strach, ale neustoupil nátlaku strachu a jeho oběť nám všem nakonec přinesla otevřené dveře k naplněnému životu, vzkříšení, spásu.

Myslím, že se nemusíme bát osobních obětí,
pokud zůstáváme s Ježíšem.
Každou naši oběť totiž nakonec odmění úroda,
která z ní vyroste.