I poslední jistota padla

Velikonoční ráno. Ještě za tmy se Marie vydává ke hrobu, kam byl Ježíš po kruté smrti ukřižováním pohřben. Po všem, co Marie s Ježíšem v uplynulých dnech prožila, byla toto pro ni jediná jistota. Ježíš v hrobě. Ale i tato poslední jistota padla. Hrob je prázdný, někdo Ježíše odnesl neznámo kam. Co s tím? Zoufat si? Nebo naopak doufat, že i prázdný hrob může mít smysl?

Na Mariinu výzvu přiběhnou učedníci – Petr a Jan. Když vidí prázdný hrob, v údivu, ne v beznaději, odcházejí domů a Janovi k víře stačí pouze to, že vidí svinutá plátna, do kterých byl Ježíš zabalen.

Marie stála před hrobem a plakala. Najednou slyší, že ji kdosi oslovuje jménem. Poznala, že je to Ježíš. „Obyčejné“ oslovení jménem…

Nebylo to nic okázalého, co způsobilo, že učedníci i Marie uvěřili. Něco podobného zažili později i učedníci jdoucí do Emauz.

Víra se rodí v důvěrných okamžicích. Jsou to chvíle a události, které pro někoho jiného nemusí znamenat vůbec nic. Bůh přichází do našich životů něžně a nenápadně, do ničeho nás nenutí, jen způsobem srozumitelným a pochopitelným pro každého individuálně sděluje, že je s námi a má nás rád.

Když Mu uvěříme, začíná cosi nového, i když se může zdát, že navenek se nezměnilo nic. Bolesti a trápení tohoto světa, našich vztahů, našich životů zůstávají. Ale to nové je, že jsme se setkali s Ježíšem, který nám, především teď o Velikonocích (ale nejen) říká: „Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou. Neboj se vydat se na cestu se mnou na cestu vzkříšení k plnému životu.“

A to je naší nadějí.