Drze jsem Bohu řekla, že už nemám sílu, ať jedná on

Před několika měsíci jsem vnímala, že je na čase změnit práci. Bylo pro mě těžké začít tuto situaci řešit, ale zároveň jsem cítila, že je to dobrá cesta. Změna místa vypadala slibně. Na poslední chvíli mi ale bylo řečeno, že pozici, o kterou jsem stála, obsadí někým jiným.

Po této informaci jsem přišla domů, sedla si v obýváku na pohovku, začala jsem se modlit a Bohu jsem řekla:

„Cítila jsem, že mě k tomu voláš
a připadne mi, že jsem se nemýlila.
Nerozumím tomu, proč to nevyšlo,
ale řeknu ti jedno – tady si sednu
a budu čekat, co mi pošleš,
protože na nic jiného už teď nemám sílu.“

Nikdy v životě se mi nepodařilo udělat takový krok důvěry, vždy jsem měla pocit, že musím pro všechno tvrdě dřít, pořádně se přičinit, zasloužit si něco svou vlastní pílí. Bylo nemyslitelné, že bych se nesnažila.

Připadalo mi až drzé říct Bohu, že už teď nemám sílu cokoliv dělat a nechat Ho jednat za mě. Ukázalo se ale, že to bylo to nejlepší možné rozhodnutí. Do týdne jsem měla novou práci a pozici, kterou jsem si přála.

Bůh je opravdu naším dobrým otcem. Můžeme mu s důvěrou vkládat náš život do rukou. Ve vztahu s ním si můžeme dovolit být dětmi, které ho někdy požádají, aby jednal za ně. On se o nás postará, protože má vždy řešení, které je lepší, než bychom my sami dokázali vymyslet. Jde jen o to, být s ním v souznění, rozlišovat, kam nás vede a jak se v tom máme my angažovat. Někdy je potřeba se zcela nasadit, někdy jen čekat a někdy najít zlatou střední cestu. Ale vždy je třeba mu důvěřovat, naslouchat mu a spolupracovat s ním.