26. 5. 2012, Pavel Semela (Foto: IMa) | Sekce: Aktuální téma | Archiv

Být plný... Ale čeho?!

"Najednou se ozval z nebe hukot,
jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům...
Všichni byli naplněni Duchem svatým." (Sk 2,2-4)

"Jsem plný vzteku..."
"Naplnil mě pokoj..."
Podobná slova jsme už možná někdy vyslovili.
Co tím myslíme?

Chceme tím vyjádřit, že zmíněná "věc" pronikla
do našich myšlenek, uvažování, emocí, tužeb,
rozhodnutí a ovlivňuje je, či přímo ovládá.
Projevuje se dokonce navenek skrze naše slova,
do kterých se promítá,
ale i skrze naše tělesné reakce, neverbální projevy.

Čeho jsem plný právě teď?
Co mě naplňuje často, převážně?
Je to vztek, hněv, smutek, pesimismus,
závist, soucit, pokoj, radost, naděje...?

Z popisu letnic, jak nám ho předkládá sv. Lukáš ve Skutcích apoštolů,
se zdá, že typickou vlastností Ducha svatého je, že naplňuje.
Nedá se spoutat, omezit,
touží vyplnit celý prostor – především "vnitřní prostor", nitro člověka.

Chci být plný Ducha svatého a toho, co přináší?
Chci, aby On ovládl moji mysl, srdce, vůli,
aby z mých gest a úst vycházelo to, co mi tam vloží?
Nesnažím se mu vymezit jen nějakou dílčí
či okrajovou oblast svého nitra nebo života?

Duchu svatý, naplň mě!