Bůh není jako my

Jak si představujeme Boha? Často do své představy nevědomky promítáme sami sebe. Předpokládáme, že přemýšlí jako my, jen je moudřejší. Že reaguje podobně, jen je trpělivější. Že odpouští jako my, jen o něco lépe. Jako bychom vzali člověka, odstranili jeho nejhorší vlastnosti, ty dobré zesílili – a dostali Boha.

Jenže i když jsme stvořeni k Božímu obrazu,
Bůh není jen lepší verzí nás samotných.

Prorok Izajáš zachycuje jeho slova: „Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše, ani vaše chování není podobné mému.“ Když nerozumíme tomu, co se děje, často si je připomínáme: Bůh vidí dál než my, jeho plány nás přesahují. V Izajášově textu ale tato věta zaznívá v překvapivém kontextu. Těsně před ní čteme: „Ať se obrátí k Bohu a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.“

Boží jinakost se tu ukazuje i v tom, jak jedná s člověkem, který se provinil a vrací se k němu. My totiž máme své hranice. Někomu odpustíme jednou, podruhé, možná potřetí. Když ale stále opakuje totéž, trpělivost nám dochází. A tento způsob uvažování snadno přeneseme na Boha. Selhali jsme znovu ve stejné věci. Znovu přicházíme s tím, co jsme už tolikrát chtěli a rozhodli se změnit. A říkáme si: Bůh už toho se mnou musí mít dost.

Právě tady ale zaznívá: „Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše.“ Jako by Bůh říkal: Neměř moji ochotu odpouštět podle své. Nejsem člověk, jen o něco trpělivější a velkorysejší. To neznamená, že Bohu nezáleží na tom, jak žijeme. Izajáš vyzývá člověka, aby opustil svou špatnou cestu a vrátil se k Bohu. Překvapení spočívá v tom, co ho při návratu čeká: Bůh se smilovává a mnoho odpouští.

Máme zkušenost s lidmi, kterým dochází trpělivost. Máme zkušenost sami se sebou a víme, jak těžké je někdy odpustit. Jenže z těchto zkušeností si snadno vytvoříme Boha k vlastnímu obrazu. Izajáš nás zve k něčemu jinému:

Neodvozujme, jaký je Bůh,
od toho, jací jsme my.
Bůh je jiný než my.

A právě proto je naděje
na jeho odpuštění mnohem větší,
než si dokážeme představit.