Bohatý bohatne, chudý chudne…

Asi to všichni známe. Bohatý, který má všeho dostatek, bohatne čím dál víc, chudý, který nemá skoro nic, může ještě víc zchudnout a stát se žebrákem. Bohatého nezaskočí případná exekuce, zatímco chudáka může přivést až na ulici jako bezdomovce. Často nám to připadá jako nespravedlnost a těžko můžeme souhlasit s tím, že by Ježíš toto propagoval.

Ježíšova věta o přebytku a nedostatku se týká něčeho jiného než hmotného bohatství. Může možná platit o poznání a o vědomostech, ale hlavně může platit o našem prožívání toho, jak se o nás Ježíš stará, jaké zázraky dělá v našich životech, o jeho zájmu o nás. Prožívání všeho v našem životě s Ním nás může posunout o kousek dál a posílit tak naši víru. Jde o „vnitřní bohatnutí“, díky kterému můžeme být šťastni nejen my, ale i ti, kteří jsou kolem nás.

„Putování člověka k Bohu je podobné cestě člověka do hor“, píše ve své knize „Země bez obzoru“ L. Heryán. „Vylezete na horu, která vypadá jako ta nejvyšší. Už nemůžete, ale překonáte se a vyškrábete na vrchol. Tam však zjistíte, že před vámi stojí další hora, která je ještě vyšší. A ani ta není nejvyšším vrcholem. Podobně je to s vírou: Je to něco krásného, ale zároveň namáhavého. Nakonec se však člověk ocitne na tom nejvyšším vrcholu a je šťastný.“