Bezdomovec mi dal v noci životní lekci

Uvěřit, že mě má někdo rád,
že jsem pro někoho důležitý,
že nemusím zůstat sám!

Šel jsem jednou noční Prahou
a došel jsem až na křižovatku Anděl.
V sychravém počasí jsem byl svědkem
mnohých lidských tragédií,
tak se mi to alespoň zdálo.
A chtělo se mi z toho plakat. 

V McDonaldu si opilý starý osamocený pán
snažil zastrčit platební kartu do kapsy,
ale nešlo mu to.
Neřekl si o pomoc a nikdo mu nepomohl.

Venku dobře situovaný muž,
ale s pohledem nezúčastněným
a upřeným do prázdna,
seděl v louži a netečně pozoroval okolí.

Já jako poutník v městě duchů
procházel kolem lidských trosek a nemyslel si,
že je možné s tím něco dělat,
sám jsem se cítil býti troskou,
zahleděn do vlastních pochybností,
sám uprostřed příběhů druhých.
K čemu tu vlastně jsme?!
Dvě hodiny ráno,
noční tramvaj nikde.

A pak ke mně přišel bezdomovec, co po mně chtěl 30 Kč.
Když jsem se ho ze zvyku zeptal, jak se jmenuje,
vytryskly mu z očí slzy a začal mě objímat.
Před týdnem měl prý narozeniny,
radost toho okamžiku najednou nešla vypovědět slovy
a v kontrastu s okolím působila jako zázrak. 

Tento bezdomovec
na Andělu ve dvě hodiny ráno
mi dal velikou životní lekci:
V nočním sychravém nečase uvěřil,
že ho má někdo rád. A já uvěřil s ním.

Tehdy jsem prožil na vlastní kůži evangelium.
Vy jste mu neuvěřili. Ale celníci – podvodníci a prostitutky
mu však uvěřili.