Přijímání svátostí - paralyzující strach, že nejsem dost připravená

Mám strach přistupovat ke svátostem. Opakovaně řeším, že nejsem ke zpovědi dostatečně připravená, že se nezpovídám správně, anebo že bych neměla kvůli svým různým selháním přistoupit ke sv. přijímání.

Domnívám se, že svátosti náš milující Pán ustanovil proto, aby nám pomohl. Jejich největší genialita je v tom, že ač jsme méně disponovaní, přesto skrze ně proudí k nám jeho milost. Tedy jinak, i např. špatný kněz zprostředkuje eucharistii plnohodnotně. A tento princip se vztahuje i na Vás. Pokud se snažíte, pak přes nedostatečné vyznání, svátost smíření platí a je plnohodnotná. Při zpovědi není třeba mluvit o detailech, je třeba nezapomenout hlavně na podstatná selhání. Hřích nevysvětlujeme knězi, ale předkládáme před Pána. Jinou věcí je záměrné zamlčení anebo uvádění zpovědníka v omyl (když bychom chtěli něco zakamuflovat).

Při zpovídání z všedních hříchů (hněv, neodpuštění, atd.), které se dějí s vyšší frekvencí, si mnohdy už ani nepamatujeme přesný počet. Přesného výčtu však tady není třeba, ale ani zde bychom neměli uvést zpovědníka do omylu (např. hněvat se v srdci je jiné, než dennodenně rozbít sadu talířů o vlastní manželku).

Zpovědi jsou tedy platné tehdy, pokud je v nich upřímná lítost. Odpuštění není věcí dokonalosti Vašeho vyznání, ale obrovské Boží lásky. Soustřeďte se na ni a ne na své hříchy. V podstatě Boha naše hříchy nezajímají, potřebuje je vytrhnout z naší ruky a odhodit pryč, aby nebránily našemu vrhnutí se do jeho náruče. Na to čeká, to udělejte v každé zpovědi!

Nyní k přijímání: i zde jde nikoli o odměnu za kvalitní život, ale o pokrm na cestu – posilu. Jen těžký hřích, který rozvrátí zcela vztah s Pánem, ten staví bariéru mezi mne a Boha do té míry, že by přijímání bylo neupřímným a tedy i nehodným. Ale lehké hříchy při upřímné lítosti nejsou překážkou přijímání! Naopak – jděte s hlubokou kajícností, lítostí a pravdivostí k přijímání. Klidně plakejte, ale přijměte našeho Pána. Rozumějte, nejdu si pro odměnu za dobrou práci, prosím o pomoc na své někdy zmotané cestě! Přijímání je v první řadě obrovský dar našeho Pána, takže ho nikdy nejsme hodni. Jinak řečeno, nikdy to nejsme my, kdo si můžeme svaté přijímání „nárokovat“. Vždy přicházíme jako kající hříšníci, kteří ale okoušejí lásku a milosrdenství milujícího Otce. Pohrdat touto láskou by byla ta největší pošetilost.

Kategorie otázky: Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných, Pochybnosti a krize víry